Coffee & Flowers
Čtení ke kafi
nejen o kytkách
Vypadá to, že mi tak trochu chybí psát si fotodeníček. Najednu stranu úleva, že už nemusím jako loni za každou cenu vyfotit něco každej den do celoroční 365 výzvy. Na druhou stranu – stejně fotím každej den. A tak jsem si řekla, že si občas střihnu nějaký ten fotodeník čistě podle svých pravidel. Budou to fotky, které nenajdete na mém...
Mám pocit jako bych se ze Srí Lanky vrátila tak před půl rokem a ne před měsícem. A je šílené, že díky všem těm událostem jsem vlastně ještě nedala dohromady fotky a nějaké ty dojmy. Tak myslím, že je právě načase, obvzlášť v tomhle negativním čase korony, vrátit se malinko zpět – do ráje. Doufám, že Zářivý ostrov, jak se nazývá...
Když jsem Zuzku poprvé potkala, sešly jsme se ve Stromovce. Její živá energie byla téměř nepolapitelná foťákem, ale bylo mi jasné, že jsme naladěny na úplně stejnou notu. Očima hltá stromy, neustále si všímá různých detailů, dřepí a fotí „cosi“ v trávě. A já si říkala, no hurá – ona je stejnej blázen jako já, co se zastavuje na procházce...
Nápad na můj letošní fotoprojekt vznikl v lese. Konec uplynulého roku 2019 jsem trávila v Krkonoších a uvědomila si tam, že les nutně potřebuju ke svému životu. Ne, není to pro mě nová myšlenka, ani to uvědomění nebylo nové. Do přírody utíkám čerpat sílu každou chvíli a po celý můj dosavadní život. A když jsem dumala nad tím, čemu věnovat své umělecké...
Odříkaného chleba největší krajíc – a rovnou dvakrát deset hodin. To byl pro mě přestup v Dubaji po cestě na Srí Lanku a zpět. Zážitek na celej život, jen ne takový, který bych vyhledávala. V Dubaji pro mě prostě nic není, nikdy mě nelákala a mám to teď i prakticky ověřeno, že mě lákat nezačne. Snažím se najít si všude něco pozitivního, ale v Dubaji...
Tak jsem se vrátila ze Srí Lanky. A než zpracuju těch cca 900 fotek, musím nejdříve zpracovat jetlag. Fakt je to jetlag, ne koronavirus, jo. 🙂 Teda technicky to asi není úplně jetlag, ale únava z cesty se všemi jeho příznaky. Od toho večera, kdy jsme se chystali na let ze Srí Lanky ve dvě ráno v neděli 24.2.,...
Fotit portréty je fajn práce a hrozně mě to baví, ale fotit děti, to je ještě lepší práce. Proč? Protože to je jedna velká hra plná nevinnosti a čisté radosti. Ano, je to zároveň dřina držet s tou dětskou energií krok, ale musím říct, že z těch fotek čerpám i dávno potom, co focení proběhlo. A tohle focení proběhlo před vánoci....
Když je v zimě nedostatek zelené potravy pro oči, vždycky jdu čerpat energii do skleníků botanických zahrad. Tentokrát to byl skleník Fata Morgana botanické zahrady v Praze Tróji. Tady v té džungli si teprve člověk uvědomí, jak moc mu toto zelené osvěžení díky zimě chybělo. Jako když v poušti narazíte na oázu – naštěstí skleník Fata Morgana není žádná optická iluze,...
Asi se shodneme, že ta bezbarvá zima nikoho moc nebaví, pokud se teda zrovna neproháníte po sluncem zalitých zasněžených pláních někde v horách. A v lednu toho máme tak akorát nad hlavu a urputně vyhlížíme světlé zítřky jara. Kapka slunce I. I já už jsem došla do stádia, kdy potřebuju dopřát mým očím více barev a dostat více barev do těch monochromatických...
Nemám ráda jakékoliv davy, protože když hlučí, neslyším vlastní myšlenky. Neznamená to ovšem, že nemám ráda lidi a myšlenky, které vykřikují. Nerada se vyjadřuju k věcem veřejným, ale neznamená to, že jsou mi jedno. Dnes dopoledne jsem vyrazila v dešti do centra na výstavu X-Photographers do Mánesa a vzala to přes Národní třídu. Je zajímavé sledovat, jaké město vypadá den po té. Třeba jak se...