Můj májový fotodeník I. díl

Krásný květen přátelé,

troufám si, říct, že ten květen už je malinko prosáknutý nějakým tím pozitivním duchem. Sice kletba covid-19 se nad námi stále neviditelně vznáší, spoustu lidí to pokřivilo, spousta lidí našla svůj smysl života, spousta ho dočasně ztratila, ale příroda nám neustále vnucuje svoje květy ke koukání a očichání a to pak je těžké být smutný či naštvaný.

Teda aspoň mě příroda vyloženě zachraňuje, protože lidské plémě mě teď už spíš štve. Ani to město pořád není samo sebou, i když konečně začíná žít – metro se plní, lidé jsou na ulicích, začínají se potkávat – všichni pořád ještě nosíme nesmyslné roušky na čerstvém vzduchu a to jaksi narušuje to vnímání nádherného slunečného dne. Doufáme v uvolnění a hluboké nadechnutí, ale nějak to úplně nepřichází.

Ještě to není doba postapokalyptická – lidé nejsou v euforii, že přežili a nenakazili se… Je to doba mediální často zneužívající virtuální reality a když se do té sítě chytnete, těžko se z ní leze ven. Já naštěstí na tohle nemám čas, ani televizi nevlastním, internety nečtu (stejně se ke mě všechny nechtěné informace dostanou i tak). Z toho mi vyplývá jediné, že negativní myšlenky mají sílu šířit se mnohem rychleji a účinněji než ty pozitivní – ano, nákaza negativismem se rovná nákaze jakoukoliv nemocí či virem. A je strašně únavné se tomu negativismu pořád bránit. A já z toho cítím únavu. Myslím, že jsme všichni tak nějak unavení.

Home office má sice své nepopiratelné výhody, nicméně nějak s ním pomalu přichází ponorková nemoc. Prostě potřebujeme mít volbu a svobodu pohybu beze strachu. Přeji nám, aby druhá polovina května byla zase méně o strachu a více o radosti.

1/31 Nový měsíc, nová kniha. Tuhle jsem si vybrala vyloženě podle názvu. I když se odehrává v poválečných Helsinkách, nějak mi ladí s aktuální náladou Prahy…

2/31 Po dešti. Ten svěží vzduch, když osvěžená příroda zhluboka dýchá!

3/31 Snažím se zachytit signál vnitřního vesmíru. A zpráva jasná: „nech to bejt“. Miluju vesmírný smysl pro humor.

4/31 Vnitřní realita se odráží venku…anebo je to naopak?

5/31 Něžná chvilka. Ukládám si zde tuhle vzpomínku na to, jak děti rostou a přestávají být dětmi….

6/31 Realita některých dní vypadá takto.

7/31 Město pomalu ožívá a děti si zase mají kde hrát… Chvilka míru na Míráku.

8/31 Vzkaz na vysočanské zdi. Možná by to mohlo i znít: I’m stronger than I think.

9/31 Celý svět v kávové pěně….

10/31 Potřebuje tohle komentář? Nic mě nenapadá, jen se prostě dívám…

11/31 Vždycky když jdu kolem, ráda koukám do tohohle okna, krásně to tam kvete

12/31 Street art a ideální dětský svět

13/31 Nákup nezbytností

14/31 Kolikrát za život Pražák mačká a čeká?

15/31 Intimní pohled z okna

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.