O fotogeničnosti

Možná se na fotkách nepoznáváte. Možná máte pocit, že „nejste fotogeničtí“. Ve skutečnosti to ale často není o vás, ale o podmínkách, ve kterých fotografie vzniká. A o jedné věci, kterou za vás neudělá ani ten nejlepší fotograf.

Byla jsem na tom stejně.
Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem fotogenická.
Už od dětství jsem na fotkách vypadala tak nějak… prostě hrozně. Jako bych to nebyla úplně já.

Když jsem se později stala fotografkou, začala jsem tenhle fenomén více zkoumat. A postupně mi došlo, že fotogeničnost není vlastnost, se kterou se člověk narodí. Je to mnohem víc o podmínkách, ve kterých fotografie vzniká.

Ano, existují lidé, kterým to před objektivem funguje téměř vždy. Třeba když jste herečka Margot Robbie (Barbie) nebo Ryan Gosling (Ken). Ale většina z nás taková není a pracujeme s tím, co máme.
A to je v pořádku.

Na úhlu pohledu záleží

Jednu z prvních věcí, které jsem pochopila je: že záleží na úhlu pohledu.
A tím nemyslím jen techniku, ale i to, kdo se na vás dívá.

Když vás fotí někdo blízký, často nad obrazem vůbec nepřemýšlí. Ne proto, že by nechtěl, ale protože nevidí svět fotograficky. V tu chvíli vznikají snímky, které sice dokumentují situaci, ale ne vždycky zachytí vás tak, jak se cítíte.

A přitom právě to většina z nás od fotografie chce – vypadat na ní dobře.

Světlo v hlavní roli

Jako fotografka přemýšlím vizuálně. Hledám světlo, které člověku sluší. Hledám úhel, který dává smysl jeho tváři i energii. Snažím se odstranit všechno, co zbytečně ruší nebo zkresluje.

Fotogeničnost je v tomhle smyslu dost alchymie.
A dobrý fotograf umí tyhle podmínky vytvořit.

Tajná přísada: sebepřijetí

Jenže je tu ještě jedna důležitá složka, bez které to nefunguje.

Sebepřijetí.

To je věc, kterou za vás nikdo neudělá.
A kterou nejde „vyretušovat“.

Tyhle autoportréty vznikly ve chvíli, kdy jsem si dovolila přestat věci opravovat. Přestala jsem řešit vrásky, šediny a stíny i to, jak bych měla vypadat podle ostatních. Nechala jsem věci tak, jak jsou.

A najednou se něco změnilo.

Došla jsem do bodu, kdy pro mě platí jednoduché pravidlo:
když se cítím dobře, vypadám dobře.

Neznamená to, že se to musí líbit všem.
Ale já jsem se konečně přijala.

Trvalo mi to jen padesát let.

Jak vám s tím můžu pomoct?

Pokud nechcete čekat tak dlouho jako já, možná vám s tím dokážu pomoct.

Ne tím, že vás „opravím“.
Ale tím, že vytvořím prostor, ve kterém se na chvíli uvidíte jinak.

Možná poprvé se uvidíte ne skrze sebekritiku, ale skrze klid sebepřijetí.

PS: Pokud máte pocit, že byste se chtěli na chvíli vidět jinak, než jste zvyklí, můžete se podívat,
jak vypadá moje portrétní focení.