Můj aprílový fotodeník I. díl

Vypadá to, že se deník mezi mými fotoprojekty zatím ujal a je tady další díl, tentokrát dubnový. Uvidíme, jak mi ta konzistentnost (bože, to je slovo!) deníkové tvorby vydrží. Moc dobře vím, jak to s těma Múzama je, nejdřív vás navnadí na nějakej super nápad a než se setká Večernice s Jitřenkou životnost nápadu je ta tam.

Aprílový fotodeník jsem ho nazvala tentokrát proto, že mi přijde slovenský výraz pro duben jaksi výstižnější v tuhle karanténní dobu. I když tentokrát jsme si celej svět vyloženě zrealizovali český přísloví – „březen za kamna vlezem, duben ještě tam budem“…. V březnu jsem to cukání nebýt za kamny moc neměla. V dubnu s přibývajícím sluncem venku, je to horší. A květnu musím do háje, jinak je po mně! Umělec/fotograf ve mě ryčí a křičí – mazej ven, fotit všecku tu krásu! A nesvoboda pohybu mě slušně řečeno začala s*át už od začátku měsíce. A fotit v roušce v lese fakt sakra nebudu! Když už nemůžu fotit lidi a místo toho fotím sochu a členy famílie (kteří jsou ovšem ochotni se nechat fotit). Nu, to je život fotografky v době karantény.

Prostě, tenhle měsíc začal prvním aprílem, ovšem apríl nebylo to, že jsem ten den nastoupila do zaměstnání na part time do korporátu. Holt, čekat až mi jako samoživitelce a OSVČ pomůže stát, to bychom s dětma chcíply hlady… A složenky fakt ňákej covid-19 nezajímá, nežere je, hajzl. Nu, takže apríl ne-apríl začíná schíza par excellence! Mezi pravou a levou hemisférou. Mezi mzdovou účetní a fotografkou. Tohle je moje životní kletba anebo challenge? Jak to brát? Pořád se plácám buď v jednom nebo v druhým. Možná nakonec ten parchant Kovid nastolí rovnováhu – musím být prostě obojím. Obě hemisféry musí být v rovnováze. Jenže do pr….., jak se ta rovnováha provozuje v praxi? Třeba tím, že předchozí den pracujete pro korporát do osmi večer a v pět ráno vás vzbudí Múza (chápej kocour) a úplněk a říkaj Ti, ty vole, mazej k tomu počítači dělat fotky, psát blog a chystat eshop! Jooooo, protože některý věci Mr. Kovid zpomalil a neřku-li úplně zaříznul, ale druhý urychlil, třeba realizaci mého eshopu, o kterém sním už leta. A teď na tom konečně makám, abych vám mohla svoji prodejní galerii/eshop, co nejdřív představit. Toš nastal čas, přátelé. A jaký je/byl váš apríl?

Pokud vám unikl můj březnový fotodeník, mrkněte ZDE.

I. díl – dny 1.4 – 11.4

1/30 Rozdvojená osobnost. Už si ani nepamatuju, kdy jsem mohla po ulici beztrestně chodit s nahým obličejem.  Ke slovu se teď dostává stínová osobnost paní účetní s rouškou na obličeji.

2/30 Tak zas šlapu chodník. Chápej, chodím do zaměstnání. A po 14 dnech karantény být opět v centru města….je divný. Ale světlo je nádherný, ať se děje, co se děje a tyhle jistoty jsou uklidňující. Ano, hraju na jistoty. Nejsem sebevrah.

3/30 Jak můžu zdrhám z města do přírody, od počítače do zahrady… od sebe k vesmíru. Taky máte někdy sami sebe plný zuby? 🙂

4/30 Jasná známka toho, že vám v karanténě „jebe“ je, že vám v hlavě začne hrát refrén písničky: „můj byteček je jako klícka, můj byteček je jako klec!“ Dokonalá ostravská punková věc z let devadesátých a osobně znám interpreta!!!! A kdo tuhle písničku pamatuje, tak mi napište. Když neznáte, najděte na YT. A nedostanete ji z hlavy ani po karanténě. 😀

5/30 Hjústne, hlásím spojení se zemí! To je ten nejlepší lék na všecko, zabořit prsty do hlíny a zasadit něco, cokoliv!

6/30 Lapám vzduch a světlo v lese! Snažím se nadechnout světlo a vydechnout fotku….tohle z toho vylezlo.

7/30 Možná si pamatujete z deníkovýho zápisu minulého měsíce, jak jsem číhala na zahradě až se vyklube. Tak už!!!!!!                 My little sunshine! Made my day!

8/30 Moje modelka v době karantény. Nemusím ji prosit, jestli ji můžu fotit. Prosím! A ani jedna nemusíme mít roušku! Já prostě na tu debilní karanténu, co mi zakazuje fotit lidi, vyzraju! Anebo se ze mě stane asociál… konec příběhu zatím otevřený. Nikdo nevíme, co bude (až skončí duben).

9/30 Koukáme z okna a vyhlížíme lepčí časy….. I když, mohlo by být hůř, že jo. Učím se přijímat to, co je. A jde to. A je to fajn.

10/30 City never sleeps. Město nikdy nespí a já dneska taky ne. Je úplněk a svítí mi přímo na pracovní stůl, takže vzbudí o půl páté ráno kocoura, aby kocour vzbudil mě. Šlápne mi na hlavu a říká: Neflákej se furt někde v korporátu, vstaň a koukej dělat fotky! Mňau!                                                                       Nepřipomíná vám to velikonoční vajíčka? :-DD Hezké velikonoce!