Na skok v Dubaji

Odříkaného chleba největší krajíc – a rovnou dvakrát deset hodin. To byl pro mě přestup v Dubaji po cestě na Srí Lanku a zpět. Zážitek na celej život, jen ne takový, který bych vyhledávala.  V Dubaji pro mě prostě nic není, nikdy mě nelákala a mám to teď i prakticky ověřeno, že mě lákat nezačne.

Snažím se najít si všude něco pozitivního, ale v Dubaji mi to šlo prostě hůř než jinde. Tohle město vystavěné na poušti za pouhých 50 let  je plné betonu, mrakodrapů a hlavně obchoďáků. Všude na vás kouká až nesmyslné ropné bohatství – není v něm duše či genius loci – je to jako bychom chodili kulisami v nějaké filmové továrně – imitace New Yorku třeba.

A ještě jedno přísloví se mi s Dubají pojí. Kdo je připraven, není překvapen. Tak já teda při první návštěvě připravená nebyla. Především na genderové rozdělení – v metru, v autobuse, v mešitě – ženy mají svoji část a muži svou. Koukat na svého partnera z jiné části autobusu přes skleněnou přepážku byl hodně divnej nedobrej pocit.

Jako kovaná evropanka a liberál tyto vztahy prostě nechápu a musím přiznat, že mám své limity – poznala jsem je právě v Dubaji. Ale co už dělat, když se na takové divné planetě ocitnete. Zachovat si svůj sarkasmus. V Dubaji jsem byla fakt hodně sarkastická. 🙂 Cítila jsem se tam asi jako tenhle racek mezi jeřáby.

Člověk by si řekl: Dubaj je u moře, hodíme se na pláž a odpočineme si mezi lety. Nó ale k plážím  je tady špatný přístup, takže i když jsme při první návštěvě strávili část dne na malé veřejné pláži Jumeirah (nejspíš jediná public beach široko daleko dostupná taxíkem), společnost nám dělali jeřáby a náklaďáky.

Ani ten mediálně proslavený Burj Al Arab to nijak nespravil. Když jsme na druhé návštěvě chtěli zkusit najít jinou pláž (třeba hezčí, ach ta naivita) – jeli jsme autobusem dlouho a dojeli jsme leda k obchoďáku s názvem Beach Center. Tam bychom se víc dopálili než opálili teda. Největší zábava pro mě byla fotit selfíčkáře a racky. 🙂

Místní beach boys.

A pokud byste chtěli vidět tu nejvyšší a nejštíhlejší dominantu – Burj Khalifa (já ji říkám Dubajský bič), musíte taky projít velkým obchoďákem – Dubaj Mallem (ano tím, kde mají sníh a sjezdovku a velké akvárko a spóustu obchodů). A to fakt není zábava pro mě.

Na druhé návštěvě na zpáteční cestě domů jsme zvažovali, kam teda v té Dubaji vlastně jít? Když nesnášíme obchoďáky? 🙂 Zkusili jsme Dubai Creek a Heritage Village – to mi znělo konečně něco jako třeba v Praze Staré Město.

No takže, Heritage Village. Budu citovat svého muže“ „tohle staré město postavili z nového betonu“. 🙂 Ranní procházka podél zálivu byla hezká, jednoznačně mnohem lepší než v Dubai Mallu, ale staré město opět působilo spíš jako kulisa – nežilo….. Asi jsem už hodně rozmazlená Prahou. Tohle staré město pro mě oživily místní kočičky a zaujala mě minimalistická architektura a hra světla a stínu – fotografka se nezapře a vždycky si něco najde.

Další stará část Dubaje Deira mě dost zklamala i její slavnej Gold Souk. Oproti nádherným trhům v Maroku, to byl slabej odvar, možná tak leda kočičí zlato mezi souky….. Nejsilnější zážitek? Tahle cedule. Tu poplivanou zeď od betelu fakt vidět nechcete.

A co ještě můžete vidět v Dubaji? No přece Dubai Frame! Nejabsurdnější turistickou atrakci, před kterou můj sarkasmus narostl téměř shodných rozměrů jako samotnej Frame.

A kdyby nás aspoň jen nahnali do výtahu na tu vyhlídku, ale né – ještě jsme museli snést procházku historií a poklonit se Otci Dubaje – chápejte tomu pánovi, co vydělal ty neskutečný prachy, protože zakopl o ropu. A jeho vizi do budoucna, kdy z Dubaje udělá nejspíš pupek světa. Megaloman, narcis a člověk, v jehož podobence vidí portrétistka agresivní charakter. Okej, to už snad není ani sarkasmus.

Ale když tohle vidíte po návratu z panenské Sri Lanky, kde vidíte chudobu a zároveň autenticitu – tohle vám fakt přijde jako blbý fór za spoustu peněz. Ale počkejte na vyhlídku! Tam se paní fotografka vyřádila. A co fotila? No na to si počkejte. Turisty selfíčkáře. Páč ono na tom Framu toho moc fotit nejde – výhledy OK, v dáli Burj Khalifa, pár mrakodrapů, jinak tak nějak pořád to samé. Ale portrét Otce Dubaje vysázený do zahrady ten mě odrovnal!

Asi si říkáte, co to tam ti selfíčkáři mají. Tak abyste měli představu – je to pruh skleněné podlahy, pod kterou vidíte silnice pod vámi. Pro mě strašný výhled, nesnáším to. Nestoupla jsem na to ani kousíčkem nohy.

Odkaz mladé generace je jasný: believe in your #selfie.

       

Kromě boha konzumu v Dubaji vyznávají i jiného Boha a ten bydlí v Jumeirah Mosque.

Tahle mešita konkuruje svou výškou mrakodrapům na druhém břehu zálivu.

Zevnitř jsem ji neviděla, byla zavřená, tak jsem si ji obešla s foťákem. A na zadek jsem si z ní s prominutím nesedla. V tomto městě peněz jsem čekala jinou nádheru věnovanou Alláhovi, když je teda ten nejlepší Bůh mezi všemi Bohy na celém světě. Holt asi je jasný, kdo je Otec Dubaje. I když mě vlastně v Dubaji není jasný nic. Mešita se krásně odrážela v oknech protějšího obchoďáku a mě to přišlo tak symbolické. Jako by se kruh uzavřel.

Nicméně mešita Jumeirah aspoň vyzařovala jakousi energii, kterou do ní vkládají místní věřící, mnohem silnější energii než na nějakým Dubaj Frame. Jestli se té energie máme bát či ne…, hmmm to už nechám každému na osobním posouzení. Ale tak trochu se teď bojím, aby si to nepřečetl někdo z druhé strany. To víte, žijeme v době strachu a já jdu s dobou. (sarkasmus)