Z ateliéru fotografky | Letní skicák a kreativita

Kam vlastně chodí Múzy, když zrovna nejsou na dovolené? Poslední dobou je potkávám hlavně mezi pracovním stolem, skicákem, hrnkem kávy a nástěnkou plnou fotografií. Pojďte se na chvíli podívat do mého letního ateliéru. Třeba zjistíte, že kreativita není jen otázkou talentu, ale prostoru, který jí vytvoříme.

Představte si, že máte v mozku zároveň geniálně kreativního Amadea a korporátního účetního.

Génius je napojen na božskou inspiraci, pořád ponocuje, nerespektuje žádná pravidla, furt střídá paruky a je věčně bez peněz, natož aby si po sobě uklidil.

Zatímco pan účetní Harold Crick z filmu Horší už to nebude jede jen na jistotu. Všechno pečlivě srovnané, vypočítané, nalajnované podle pravítka a hodinek. Chodí spát přesně v deset, vstává pokaždé ve stejný čas a každý den je stejný jako to šedé oblečení, které pořád nosí. Ideální korporátní zaměstnanec.

A teď si představte, že tihle dva jsou vaši spolubydlící. No, nehráblo by vám z nich?

Zní to trochu jako diagnóza, ale náš mozek tyhle dvě polohy opravdu zná. Analytickou a kreativní. Pravou a levou hemisféru.

Jestli si myslíte, že svého Amadea nemáte, garantuju vám, že ho najdete klečet v koutě, kam ho poslal pan účetní. Celý svět se zamiloval do analytické části mozku a neustále po nás chce další výkon, další nápad, další řešení. Jenže někde po cestě se vytratila rovnováha. A s ní i prostor pro kreativitu, která tuhle zátěž dokáže vyvažovat.

Věc se má totiž tak, že kreativita má úplně jiný rytmus než práce korporátní. Kdysi jsem se ji snažila narvat do klasických
to-do listů, ale moje kreativní já každou podobnou snahu spolehlivě sabotovalo.

Časem jsem zjistila jednu zásadní věc. Kreativita sice nesnáší to-do listy a příliš těsnou klec, ale stejně tak nemá ráda chaos. Potřebuje něco mezi tím. Místo, kam se může vracet.

A taky jsem pochopila, že Múzy nemakají od devíti do pěti. Musíte jim dát prostor. Ale zároveň nemůžete jen sedět
se založenýma rukama a čekat, až se unaví a samy vám přistanou na rameni. Liz Gilbertová o tom napsala dokonce celou knihu.

Chodí mnohem častěji tam, kde na ně čeká otevřený skicák, rozečtená knížka, fotografie připnuté na nástěnce nebo obyčejný hrnek s kávou na pracovním stole.

Člověk potřebuje především poznat sám sebe. Svůj způsob tvoření, svůj způsob práce a v neposlední řadě i svou kapacitu – časovou i energetickou.

Chvíli se jen pozorovat. Kde svůj čas a energii utrácí. A kde je naopak investuje.

Život nám totiž neustále hází pod nohy nové priority a člověk se časem naučí dávat vlastní kreativitu až někam na konec seznamu. A říká si: Až mi zbyde čas…

Jenže on nikdy nezbyde.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem přestala mít pocit, že svůj čas věnovaný kreativitě musím před někým obhajovat.

Místo hledání dokonalého time managementu, který by mi umožnil propašovat kreativní flow do programu, jsem postupně začala měnit něco jiného. Prostředí kolem sebe.

Dnes už se nesnažím být nejproduktivnější za každou cenu. Spíš vytvářím podmínky, ve kterých se mi dobře přemýšlí, píše, tvoří… a vlastně i žije.

Kreativita už není někde na pozadí. Dostala se doprostřed mého pracovního stolu. A možná poprvé i doprostřed mého života.

A co z toho plyne?

Ani ne tak to, že bychom měli být lépe organizovaní. Spíš bychom si častěji měli připomenout, co nám do života přináší radost. A jak vlastně svůj život chceme žít.

Velkou část svého bdělého života trávíme v práci. Byla by škoda proměnit ho jen v nekonečný seznam povinností.

Proto jsem si do skicáku zapsala jednu provokativní otázku básnířky Mary Oliver, jejíž poezii miluju:

„Tell me, what is it you plan to do with your one wild and precious life?“

A dneska vám ukážu, kde lovím Múzy já. Přesně mezi pracovním stolem a tiskárnou. 🙂

Múzy mají jednu zvláštní vlastnost. Milují rituály.

Ten můj je jednoduchý. Sednu si ke stolu, kde především píšu a tvořím. Finta je v tom, že si tam sednu, i když se mi vůbec nechce. Zapálím si svíčku. Uvařím kávu nebo čaj do oblíbeného hrnečku. Do sluchátek pustím oblíbenou hudbu – poslední dobou hlavně polskou klavíristku Haniu Rani. A na chvíli vypnu všechno ostatní.

A pak se začnou dít věci…

Připomíná mi to jednu myšlenku, kterou často zmiňuje můj oblíbený podcaster Rich Roll: Mood follows action.

Často čekáme, až budeme mít náladu tvořit. Jenže ono je to většinou přesně naopak. Nejdřív musíme hejbnout zadkem. A teprve potom se dostaví flow. A s ním často i ta dobrá nálada.

A proto letos vzniká můj nový letní skicák.

Potřebovala jsem se zase vrátit ke kreslení a malování, kde cítím mnohem větší svobodu. Můžu se vyblbnout, dělat chyby a neřešit technickou dokonalost výsledku jako u fotografie. Paradoxně se tohle hraní potom do mých fotografií zpětně propisuje možná víc, než bych čekala.

Žádný čas, kdy si jen čmáráte, skládáte puzzle, ryjete se v záhonu nebo vyjadřujete svoje pocity hudbou, pastelkou či foťákem, není ztracený.

Je to totiž náplň do našich duševních baterek. A ty nám ten analytický svět vybíjí až příliš ochotně.

Ve skicáku se potkávají moje fotografie a kresby bez nároku na dokonalost. Je to něco mezi deníkem a skicákem, ale hlavně je to moje svobodné místečko, kde můžu tvořit úplně bez tlaku na výsledek. A to mají Múzy opravdu rády.

Ve chvílích, kdy se zaseknu nebo mám pocit, že se motám v kruhu, otevírám skicák. Kreslení mě totiž vrací do úplně jiného způsobu přemýšlení. Najednou nemusím nic dokončit ani vyřešit. Stačí si jen hrát. A právě tehdy se začnou dít ty nejzajímavější věci.

Posledních pár dní taky vybírám nové fotografie a zkouším, které snesou zkoušku ohněm – tisk. A chodím tak dlouho kolem nástěnky s vytištěnými fotkami, dokud se z některých z nich nestanou obrazy na zeď, které můžete mít doma i vy.

Na stole vedle skicáku leží i knížka Austina Kleona. Připomíná mi jednoduchou věc: tvořit nemusíme až ve chvíli, kdy přijde velká inspirace. Stačí si každý den vytvořit malý prostor, kde může vzniknout něco obyčejného. Protože právě z těch obyčejných věcí často vyrostou ty nejlepší.

A když neulovím kreativitu u svého stolu, vím, že je potřeba vyrazit do lesa, do přírody, botanické zahrady a tam už ji určitě odchytím. Někdy se Múzy prostě chtějí proletět a doma zaboha nic nevysedím.

A vlastně i proto vznikl nápad na kreativní víkend v Krkonoších. Ne jako kurz, kde se člověk učí být kreativní. Ale jako pár dní, kdy si můžeme dovolit zpomalit, dívat se kolem sebe a znovu objevit radost z tvoření.

A myslím, že přesně o tom letošní léto v mém ateliéru je. A nejen léto…..

A teď mi něco prozraďte.
Máte nějaký vlastní způsob, jak přivolat Múzy? Funguje na ně káva, procházka, zahrada, hudba…
nebo prostě jen zavřené dveře a vypnutý telefon?

Napište mi to do komentářů. Moc ráda nakouknu zase na chvíli do vašeho tvůrčího světa.

A jestli si z dnešního povídání odnesete jen jednu jedinou věc, tak ať je to tahle: udělejte občas místo i své kreativní části.
Nemusí z toho vzniknout žádné mistrovské dílo. Stačí, když vám bude zase o kousek víc dobře.

Tak… a teď si běžte udělat místo pro svoje Múzy. 😊