Co mi v zimě kvete v aťasu

To mám z toho, že pořád poslouchám Vivaldiho a jeho Čtvero ročních období. Díky němu jsem asi poprvé začala prozkoumávat klady zimy a to nejenom hudební. Těch večerů pod lampou už bylo tolik, že teď se za kamny chystám na jaro. Ale je třeba nejdříve se zimou zúčtovat. Dobré účty dělaj dobré přátele. I když zima je pro mě ta unavující známá, která když ji potkáte, mluví jenom o sobě a vy z hovoru s ní odcházíte bez energie. Možná je to i tím, že právě teď se uzavírá kruh mého narození a začátkem března dobíhám s vyplazeným jazykem do cílového rovinky, nechávaje za sebou další rok svého života. Nebojte, bilancovat tady dneska nebudu – to už jsem udělala v tomhle článku.

Chodím zimní krajinou, která má svoji specifickou krásu. Možná tady nekřičí sytá zelená anebo podzimní duha barev, ale stejně má ta krajina něco do sebe a svým způsobem mě dojímá mnohem více než sebevědomé jaro (byť se na jeho nabušené ego už moc těším). Stromy natahují svoje holé větve k obloze a odhalují svoji ladnou siluetu. Suché květiny, které za sebou nechalo léto, si moc dobře pamatují na slunce a natahují svoje křehké stonky a hledají tu kapku tepla, která by je osvobodila ze zakletí. A já hledám ty detaily zimní přírody a snažím se tu poezii přenést do obrázku.

Možná je to i tím, jak člověk stárne, že umí ocenit věci, které v mládí přehlížel. A tak se učím za dlouhých večerů nepropadnout temnotě.

Zalézt si pod deku, zapálit si svíčky a nalít si horký čaj – to je pro mě zimní idylka. A kdybych mohla nevylezu z toho gauče a čtu si až do jara. Dává asi smysl, že v zimě přečtu taky nejvíce knih, protože motivace chodit mrznout ven s foťákem není zas tak silná. Přesto tady mám pro vás pár foto zákusků vytažených z mrazáku.

Asi už jste si všimli toho, že můj přístup k fotce je více výtvarný. Nemám ráda digitální dokonalost, ale než jsem to zjistila, nasekala jsem tisíce digitálně dokonalých fotek. Pak jsem vzala párkrát do ruky analog a znovu objevila tu estetiku nedokonalostí, které jsou blížší mému výtvarnému pocitu a začala jsem si pěstovat „šum a zrno“. Analogem ale fotím minimálně neb nejsem schopna vyměnit baterky a tak vše obstarávají moji digitální miláčci, převážně Canon. Až v postprocesu se pak s fotkou „vymalovávám“. Nechtějte po mě vědět nějaké presety, takhle malíř nefunguje. 🙂

Ano, mám svoji paletu a sahám po osvědčených technologiích, ale vždy se snažím vystihnout jedinečnost fotky, kterou jsem v přírodě zachytila a na to žádná šablona není – jen výtvarný cit. Je to často styl pokus omyl, kdy to prostě přeženu a pak zjistím, že se mi struktury ani barvy nelíbí, že už jsou mimo cítění i přírodu. Vybrala jsem pár, které už jsem si ověřila i tiskem, jak můžete vidět v mém aťásku níže. Doufám, že se vám budou líbit a najdete v nich kouzlo zimy jako já.

Sen o slunci

O čem sníme během krátkých zimních dnů? O slunci, které nás pohladí na tváři, rozpálí naše srdce a zahřeje zemi, z které vyrostou nové stonky s květy. S touhle myšlenkou a foťákem jsem vytvořila fotky dvou krajin s křehkými zimními květy za zapadajícího slunce. Snad se mi podařilo zachytit ten prchavý okamžik. Můžete koupit zde

Zimní květy

Nebojí se mrazu ani tmy. Jejich doba květu nekončí v zimě, kdy pouze změní svou formu krásy. S grácií se vystavují zimnímu slunci a oslavují život v různých podobách. Koupíte na e-shopu zde. Až dotisknu celou sérii, bude na prodej také. A pokud vás za srdce chytila nějaká fotka zde, klidně mi napište a já vám ji zpracuju přednostně.

Doufám, že se vám tato zimní procházka se mnou líbila a také si vzpomenete na hezké momenty své zimy – procházka zimní krajinou, sklenka vína u krbu či svíčky, napínavá detektivka či román, vrnící kočka na klíně nebo dřímající pejsek u nohou.

Caesar samozřejmě přispěl svou tlapkou k tvorbě tohoto článku, jak můžete vidět. A budeme se na vás těšit zase při nějaké jarní procházce. Protože pan Vivaldi mě tak nakazil, že si čtvero ročních období zahrajeme i tady s fotkami. Mějte krásné předjaří.

Napište mi, jaká byla vaše zima, našli jste si taky nějaké hezké momenty?

Vaše eMa