Příběh o Divoké Šárce a jedné procházce

Víte, co se stane, když nenapíšete téměř rok ani řádku na svůj blog? Mezitím se úplně změní prostředí vašeho editoru a vy najednou neumíte napsat ani název. 🙂 Holt, pokrok nezastavíš. To je můj trest za to, že jsem to tady tak dlouho zanedbávala.

Takže se teď budu učit znovu psát a snažit se vytvořit nový článek s fotkami z Divoké Šárky, které jsem pořídila na včerejší procházce.

Pro Pražana je Divoká Šárka ideálním řešením, jak se rychle dostat do srdce přírody. Mně stačí naskočit na metro B, pak na tramvaj č. 26 na Masaryčce a za 45 minut už mám pocit, že jsem utekla z města.

Stačí vystoupit z tramvaje na konečné a minout poslední výspu civilizace MacDonald a najednou vstoupím do ticha chrámu zasvěceného Divoké Šárce a možná taky všem ženskejm, který utíkaj před nevypraným prádlem, neumytým nádobím a nekonečným korporátním to do listem do svého malého ostrova štěstí s foťákem (dvěma) a zvědavostí dítěte.

A tak vzdávám dnes hold ženám jako je Divoká Šárka či Anna Karennina, které skočily ze skály či pod kola vlaku, protože neměly možná tyto ostrůvky osobního štěstí v moři rodinných povinností, společenských pravidel a komplikovaných vztahů. Díky za to, že nám svou obětí připomínáte, že my skákat už nemusíme.

Takže vítejte na ostrově Divoká Šárka.

Protože každej Pražan ví, kudy se jde do Šárky, často jsou tam davy. Když chci mít opravdu klid jako v kostele na focení, nezbývá mi než si přivstat a než se Praha probudí a otevřou se kavárny, já už se vracím zpátky s obrázky a klidem v duši – aspoň na chvíli.

Díky Divoké Šárce a všem divokým ženám, které nezapomněly být samy sebou – není třeba běhat s vlky, někdy stačí zajít do Šárky….

A že je tam teď na podzim krásně a barevno!

Mými společníky tentokrát byli:

Canon EOS 6D Mark II, objektiv 50 mm a ND filtr

Olympus OMD M10, objektiv Helios 44 mm

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.