Z červencového ateliéru aneb Organizační porno

Dnešní vyprávění z ateliéru bude o tom, jak mýtus chaotického umělce nefunguje a pokud chceme něco konceptuálně tvořit, musíme se prostě zorganizovat. Člověk hrozně rád čerpá rady zvnějšku, ale tady je první zrádná odbočka. Nejdříve musíte poznat sami sebe a způsob, jak pracujete. A pak
ty (vyžádané) rady zvenčí budou mít nějaký smysl.

Představte si, že máte v mozku zároveň geniálně kreativního Amadea a korporátního účetního. Génius je napojen na božskou inspiraci, pořád ponocuje a chlastá, nerespektuje žádná pravidla, furt střídá paruky
a je věčně bez peněz, natož aby si po sobě uklidil. Zatímco pan účetní Harold Crick z filmu „Horší už to nebude“ jede jen na jistotou, všecko pečlivě srovnaný, vypočítaný, nalajnovaný podle pravítka a svých hodinek, jídelníček přesně podle Florentýny, chodí spát přesně v deset, vstává pokaždé ve stejný čas
a po stejnou dobu si čistí zuby, každý den je stejný jako to šedý oblečení, co pořád nosí.
A teď si představte, že tihle dva jsou vaši spolubydlící – no, nehráblo by vám z nich?

Zní to trochu jako diagnóza bipolární poruchy, ale náš mozek tyto dvě polohy má – jednu analytickou
a druhou kreativní. A jestli si myslíte, že vy Amadea v sobě nemáte, tak vám garantuju, že ho najdete klečet v koutě, kam ho poslal pan účetní. Anebo naopak váš Amadeus umlátil pana účetního do bezvědomí a převzal kontrolu nad doupětem. A jaký je fígl, jak tyhle dvě spolubydly skamarádit a sladit, abychom tu neúrodnou zemi nikoho mezi dvěma mozkovými hemisférami zušlechtili? A co s tím má společného organizační porno? Existují totiž dva způsoby jak ty dva srovnat do latě: organizace a mindfulness. O organizaci to bude dneska (o mindfulness někdy příště).

„Don’t panic, get organized“

V červenci se mi totiž hlavou prohnala malá supercela. Myšlenky rotovaly kolem své vertikální osy a moje mozkové buňky měly divokej mejdan. Asi to způsobila dlouhodobější změna tlaku zvenčí a moje unavená dušička si žádala pořádnej úklid. A nejlépe se dělá úklid po bouři, že jo. Co mě v takových chvílích uklidní je moje nová hláška „Don’t panic, let organized“, kterou jsem potkala na instagramu a mohli jste ji tady už zahlídnout v dubnu:

Organizační porno

Věc se má totiž tak, že tvořivá práce má poněkud jiný flow než korporátní práce, kdy jedete jeden úkol
za druhým až do zblbnutí (nebo do konce pracovní doby :-)). Když jsem si začala dělat podobné
„to do listy“ pro svou kreativní práci, vůbec to nefungovalo. Moje kreativní já sabotovalo každou snahu
o korporátní systém. Aby ne, jsou to příliš velké extrémy, každý stojící na opačném konci spektra.
Ale zjistila jsem, že je to opravdu nutné, najít si ve svém kreativním „chaosu“ a flow určitý řád. Jenže musíte respektovat, že kreativní Můzy nemakají od devíti do pěti, že je potřeba jim dát prostor. Zároveň kdybyste měli čekat až se unaví a sednou si vám na rameno, dočkat byste se taky nemuseli. Musíte je lákat tím, že jste připraveni makat. Pro mě občas naprosto neřešitelný paradox.

Všude máte sice plno rad, ale málokdo vám poradí přímo na míru vašim potřebám. Pokud tápete, jak ten vlastní chaos uchopit a zorganizovat, mohla by vám pomoct knížka Anety Martínek Organizační porno, která je primárně věnovaná ženám, protože jako jedna z mála organizačních příruček bere v potaz i náš cyklus. Je to takový fajn základ, když chcete vědět, co všechno ta organizace vlastně obnáší.

O další knížce How to build your art business with limited time or energy od Corriny Thurston jsem se už zmiňovala velmi krátce v březnu. Knížku stále nemám dočtenou, protože každou tu kapitolu musím strávit a také začít realizovat. Je to teď taková moje bible. Nejvíce mi pomohla kapitola, jak si stanovit priority. Takových motivačních „letáků“ lítá po sítích mraky: stanovte si smart cíle, stanovte si priority! Typická korporátní hantýrka, ale použitelný návod už vám k tomu dá málokdo.

Člověk potřebuje opravdu pochopit sám sebe a svůj způsob práce, musí pochopit, proč to všecko dělá. A pak se lépe stanovují ty chytré cíle a na základě těch cílů úkoly a priority. (roční, měsíční, týdenní, denní….uffff).

Jenže v jiné mé oblíbené knížce fotografa Chase Jarvise Creative Calling (kterou čtu už po druhé) jsem se naposledy dozvěděla, že jsem typ „Prioritizer“. Což byl pro mě velký aha moment. Já si totiž o sobě myslím, že opravdu umím organizovat čas a stanovovat priority. Jaké bylo mé překvapení, že v mé osobní tvorbě mi to vůbec nefunguje. Chase mi ukázal proč. Protože v mém životě je všechno důležitější než moje vlastní tvorba.

Tohle určitě všichni dobře známe. Prostě život nám neustálé hází pod nohy nové a nové priority
až se člověk léty naučí dávat svoje potřeby a seberealizaci na x-té místo. Je třeba shánět ten každodenní chleba a vlastní kreativita a snahy jsou takovým tím luxusem. V čem vás samozřejmě společnost a okolí jenom utvrdí. A vy si říkáte, až mi zbude čas, tak se na to vrhnu….
A já vám garantuju, že vám žádný čas nezbude anebo tak málo, že budete ráno psát článek na blog
a už budete ve stresu, že za hodinu už musíte být buď jinde nebo dělat něco jiného. Téměř smrtelná past – pro malý art byznys určitě.

Stanovme si konečně ty priority!

Co z toho plyne? Je třeba si ty životní hodnoty přeházet a sestavit tak, ať máme ze života radost,
ne že jenom plníme seznam povinnosti. Nic nového pod sluncem, že. Ale sáhněme si všichni do svědomí, kolik z nás tohle opravdu žije? Tu radost. V práci přece trávíme většinu svého bdělého života!
Jenže ono to znamená nejen si to ujasnit, ale následně komunikovat svému okolí, co je pro nás opravdu hodně důležité. Aby i to okolí respektovalo náš limitovaný čas a energii a nezlobili se třeba, že ukrajujeme
ze společného času. Další často skloňované sousloví work-life balance okamžitě následuje, že jo.
A my jen křičíme o pomoc: jak tohle všecko proboha zmáknout!!! Tohle je tak těžký! Ale o té balanci
už taky byla řeč po mé květnové dovolené tady.

V první chvíli to musíte komunikovat sami sobě, vést se sebou dialog: holka, tak co opravdu chceš,
co potřebuješ, je to pro tebe tak důležité a proč? A dát ty věci opravdu na první místo. Když tohle rozklíčujete, nějaký smart cíle a priority už vás nedostanou. Pouze budete muset být disciplinovaní
a světe div se: organizovaní. (uf, to zní jako další dřina! :-D) Rozevlátí a rozervaní umělci á la Amadeus jsou krásný mýtus. Nepoužitelný v každodenním životě. Končící většinou předčasně v hromadném hrobě.

Need, Should, Want

A poslední typ z Corrininy knížky (bohužel pouze v angličtině): Její stanovování priorit mě prostě dodnes baví a bílou tabuli mám na stěně už taky! Pokaždé si napíšu tři sloupce (need) co potřebuju udělat, (should) co bych měla udělat, (want) co bych chtěla udělat. Sloupec NEED je priorita číslo 1 (tady se nesmlouvá), sloupec SHOULD je priorita číslo 2. A to, co bych chtěla (WANT), to je přece také důležité
a bez toho to nejde, že jo (nezapomínat na tu radost, inspiraci a obcování s Múzami) – priorita číslo 3.

Lépe se mi takhle plánuje můj měsíc, týden i den s omezeným časem a energií. A na bílé tabuli to mám všechno pěkně pohromadě před očima, abych se nemohla vymlouvat. 😀

Jak vycvičit draka (svůj mozek)

Červenec byl prostě ve znamení bouchnutí do pracovního stolu, znamenalo to i změnit své pracovní prostředí vzhledem k uspořádaným prioritám. Můj mozek je totiž potvůrka a jede si opravdu dokonalou schízku. Jednou půlkou vše organizujeme a analyzujeme svým lineárním myšlením analytické půlky hemisféry: pěkně postupně ten to do list odškrtáváme. A pak je tady to vertikální kreativní myšlení, kdy spojujeme zdánlivě nesouvisející věci – tvoříme, bez pravidel.

Velmi dobré je vědět, jak náš mozek funguje. Doporučuju hodně podcast Brain We Are, tam se dozvíte, jak jsme naprogramovaní biologicky. Po pár epizodách se už fakt nedivím, že mi věci někdy nefungují. Ten drak si se mnou dělá, co chce hezky podle svého rigidního softwaru.
A jsme zase v té věštírně v Delfách a u toho jejich prorockého nápisu „Poznej sám sebe“. (v dnešní době se tomu říká mindfulness).
A to sebepoznání v tvorbě i v art byznysu platí dvojnásob!

Moje starší dcera toho času píšící diplomovou práci tomu říká zpavlovovat se. Pana Pavlova a jeho slintající psy přece všichni znáte. A i když jste třeba ještě nikdy neslyšeli slovo neuroplasticita
– věřte, že o tom to je. Můžete svůj mozek naučit slintat v určitou dobu v očekávání jídla a můžete
ho učit stylem: kámo, teďka se potřebujeme soustředit, dostat se do flow a napsat článek, kapišto?

Takže si sednu ke svému stolu, kde především píšu a tvořím, zapálím si svíčku, donesu si kafíčko nebo čaj v oblíbeném hrnečku (a nějaký drobný sladký krmivo pro toho draka – třeba datle z Egypta) a jedem. Vypínám příjem, zapínám Stephana Moccia do sluchátek (výborný klavírista) a nic pro mě neexistuje, dokud sakra tenhle článek nedopíšu!

A vzhledem k tomu, že jsem článek dopsala, tady máte důkaz. Zpavlovovala jsem se úspěšně. Možná jsem teprve na začátku potravního řetězce pana Pavlova, ale učím se. 🙂

Napište mi, jak to máte se svými cíly, prioritami a kreativním flow vy. Těším se na Vaše vhledy, názory a zážitky. Držte se a užívejte dary kreativity, co to jde!