Projekt 52: Březnové odrazy mého já

Aneb jak udělat dobrou selfie? Ani jsem nestihla popadnout dech a březen byl fuč. Březen je můj měsíc. Narodila jsem se v březnu. Takže už z nadpisu vám musí být hned jasné co nebo spíš kdo bude objektem březnového projektu 52. Ano, dáme si poněkud narcistní měsíc. Narcisy (ty květiny) mám moc ráda, od malička mi připomínaly, že bude jaro a budu mít narozeniny.

Poslední dva měsíce, co jste tady se mnou a sledujete moje myšlenky a můj projekt, víte, že to byla fakt doba temna. Work-life balance někde v pytli. A co si během těch dvou měsíců zaseješ, to sklidíš. A sklidila jsem. V polovině března mě sekla krční páteř tak, že se to nedalo rozchodit a nepomohly ani termální lázně, které pomůžou vždycky. Díky tomu mělo i sepsání tohoto článku dost zpoždění, protože bojuju s krční páteří i celý duben.

Můj vnitřní fotograf zjevně už v březnu tušil, že potřebuju více kontaktu sama se sebou. A proto jsem zvolila téma projektu autoportrét. Je to totiž disciplína, do které se pořád musím nutit. Ale od toho jsou výzvy a projekty, aby se to přece řádně prozkoumalo. A já pořád říkám, že focení je vždycky terapie, ať už provozujete fototerapii na sobě jako teď já anebo fotíte někoho jiného.

Selfie aneb poznej sám sebe

Při focení portrétů jsem měla možnost studovat tu křehkou alchymii mezi fotografem a potrétovaným
a zjistila jsem, že portrét či autoportrét je v prvé řadě psychologie a až pak cvakání techniky. Jako fotografa mě vždycky mrzí, že lidé nevidí to, co v nich vidím já. Jejich krásu a přednosti. Ale je to holt přirozené, že všichni převážně cílíme svůj fokus na svoje vady a na to, co se nám na sobě nelíbí.
A tady dneska i začneme.

Abyste mohli udělat hezkou selfie, musíte znát sami sebe a to nejen vady, ale i přednosti. Protože
ty přednosti přece všichni chceme dostat na fotku. Málokdo z nás je naprosto souměrná blondýna
z amerických filmů, kterou kamera miluje (a často na ni vypadá lépe než ve skutečnosti).
Jak vidíte ani já to štěstí nemám, takže si teď pěkně rozebereme moje selfie. Řeknu vám o svých vadách a o tom, jak vylepšuji svůj obraz tak, abych s ním byla spokojená.

Můj nesouměrný řecký nos je totiž oříšek a musím nastavovat tvář jen na jednu stranu, pokud chci, aby vypadal rovně. Ale je třeba si uvědomit důležitou věc: divák si většinou toho, co vy považujete za vadu, ani nevšimne. Možná ani vy byste můj nos neřešili (já ho řešila v pubertě strašně, teď už spolu vycházíme). Tak buďme k sobě hodní a tolerantní.

Co je na fotce schválně špatně je pozadí. Dávejte si pozor, když cvakáte selfie, co máte za sebou – prádlo a trčící lampy nejsou OK. Můžete to udělat líp. Pokud nosíte brýle jako já , tak je to další věc, kterou člověk musí hlídat. Odrazy ve sklech a samotné oči za brýlemi. Myslím, že teď už asi chápete, proč mě ty selfie zas tolik nebaví. Moc práce. 😀

Tahle fotka už je ze správného úhlu, jak vidíte můj nos se chová jinak. Další nesouměrnost, kterou řeším pokaždé, je úsměv. Odjakživa mi ve fotosalonech při focení na občanku říkali, ať zvednu pravý koutek. Osvojila jsem si totiž jakýsi polo úsměv. Usmívám se často jen napůl, mimojiné i proto, že nechci ukázat své zuby při úsměvu. I tady jsem musela zapracovat na korekci úsměvu\povislého koutku, ale líp už to neumím.

Dávejte si pozor na to, jak se usmíváte, pokřivený úsměv vnitřně znamená, že se usmívat nechcete. (O tom bych vám já mohla ledacos vyprávět. :-D) Nenuťte se tedy do něčeho, co vlastně vnitřně nechcete. Divák to pozná. Smějte se zevnitř duší a očima. Každopádně tahle fotka je pořád špatně (a vy už víte, že kvůli pozadí).

Někdy se stačí jen pootočit a najednou máte za sebou závěs a kytku, které tvoří fajn pozadí a ničím neruší soustředění na samotný portrét. Fotku jsem fotila před oknem, kde je nejlepší světlo, zbytek už udělá můj Iphonea že smartfouni jsou fakt chytří. Využijte je na maximum. Nabídněte telefonu dobrý světlo, natočte se tak, ať se cítíte fajn, usmívejte se pokud chcete a hlídejte si „pozadí“. Víc dělat nemusíte.

Snažně vás prosím, nepoužívejte na vylepšení svého vzhledu filtry – nebudete vypadat přirozeně. Možná se vám líbí ta bezchybná pleť, ale postrádá strukturu a světlo, tudíž budete vždycky vypadat jako plastiková barbie a ne jako přirozená žena. Použijte make-up, pokud ho používáte. Já tady žádný nemám, ale použila jsem na vylepšení bronzer, stíny a řasenku. Mobil si mě, s pomocí dobrého světla, vylepšil sám a tohle vylepšení bohatě stačí.

Malujte světlem, ne umělým softwarovým filtrem. I v přírodě se můžete natočit tak, aby vám světlo lichotilo a je šumák, kolik vám je let (já v březnu měla 48). Hlídám si leda svůj nos a světlo. Mobil umí softwarově rozmazat pozadí, takže simuluje hloubku ostrosti – selfie/autoportrét pak vypadá jako z foťáku – využijte toho. Ale bacha na to pozadí. Ať vám netrčí větve z hlavy. 😀

Když to shrnu k dobré selfie potřebujete selflove a světlo, všecko ostatní už udělá mobil. Zkoušejte si to. Poznávejte sami sebe. Nedělejte jen jednu selfie. Hrajte si s tím, kde je světlo nejlichotivější, natáčejte hlavu tak dlouho až zjistíte, z kterého úhlu je to nejlepší. Vyjádřete své lepší já, ale buďte upřímní.
Pozor, vyletí ptáček.

Svoje autoportéty jsem fotila všude možně, jak vidno, třeba tento 10/52 je focený na zastávce autobusu. Při autoportrétu už se více zamýšlím než při selfie z mobilu a zkouším netradiční přístupy (třeba odrazy skrz sklo).

Všechny autoportréty do březnové série jsem fotila na svůj Olympus. Má super výklopnou obrazovku, takže to není tak složité cvaknout autoportrét a více mě baví výsledky. Nehrajeme si tady totiž jen na softwarovou iluzi (jako u mobilu). Mám prostě portréty z foťáku raději.

Co se týče konceptu, nějak mi unikal. To přiznávám. Nedařilo se mi udělat jednolitou sérii jako u předchozích měsíců a to je něco, na čem chci zapracovat příště. Takže s autoportrétem zdaleka nekončím, ale sebeobjevování skrz objektiv si naordinuji zase někdy jindy.

Každopádně po tomto měsíci stráveném s autoportrétem jsem konečně pochopila, proč spousta umělců často volí autoportrét. Protože náš vlastní ksichtík je nejlepší pracovní plátno, když není nikde po ruce žádná jiná ochotná modelka. Tak proč toho nevyužít a netrénovat?

Můj umělecký idol, co se týče autoportrétů je jednoznačně Frida Kahlo. Ta dokázala vytvořit neskutečný příběh svého života v obrazech. Idoly fotografické si budu muset v rámci tématu napříště nastudovat.

Jak poznat samu sebe bylo pro mě spojené i s tím, že jsem si nechala odrůstat pruh šedin, který už v březnu začal být vidět. A řeknu vám, že je to fičák. Najednou něco přiznat. Přiznat svoji zranitelnost, věk. Není to vůbec jednoduchý a ve společnosti, která se modlí ke kultu mládí, se nemusíte setkat s pochopením. Jenže já už byla unavená z té iluze. Je mi tolik, kolik mi je a chci být sama sebou.

Zatím sem se uchýlila ke kompromisu, který mi poradila moje dcera. (Mám naštěstí ve svých holkách velkou podporu.) Aby to nebyl takový šok, vidět po 20 letech moje přirozené (už šedé) vlasy, nechala jsem si zatím jen ten světlý pruh vepředu. Vím přesně, proč mám vlasy na pravé straně už skoro bílé, ač tady na fotce to ještě není tak zřetelné (bude hůř :-D).

Je to kvůli vážné nemoci, kterou jsem prodělala. Zkušenost vyrytá do mého těla. Můžu ji maskovat, skrývat. Všichni to děláme. Možná všechno ukazovat nechceme a je to v pořádku, ale nikdy bychom neměli lhát sami sobě a odmítat své chyby i bolestné zkušenosti. Ony utvářejí to, kým jsme dnes a vedou nás na cestě za našim lepším já…..

Automat na selfie

V březnu jsem se potkala s fotografkou Sue, která byla na skok v Praze (bydlí ve Vídni). A udělaly jsme si naše tradiční selfíčka ve fotoautomatu, což miluju. Není to jen nicneříkající selfie, kterých jsou na světě miliardy denně, je to zároveň památka na fajn chvíle. Člověk se totiž skoro vždycky lekne, když automat „zmáčkne“ spoušť a vyletí ptáček a to generuje spoustu srandy a ksichtů. Za pět euro zábava zajištěna. (Tenhle fotoautomat je v Kasárnách Karlín, kdybyste měli touhu si zablbnout.)

A věděli jste taky, že si můžete klidně
v březnu opéct špekáček uprostřed Prahy? Pro mě to bylo zjevení
a jedinečný zážitek.

Pravda, trochu jsem u toho i vymrzla, ale pak není nic jednoduššího než si skončit na sklenku vína na zahřátí do Bazénu. Jakože fakt doslova do bazénu.

Březen v aťasu

Jsem si uklidila stůl a musela to vyfotit jako důkaz. K narozeninám jsem dostala nový skicák a akvarelové fixy v super pořadači, které se teď pyšně vyjímají na mém stole a čekají až se s nimi pustím do práce.

Fotky s lepíky ležící na stole patří k projektu, který zatím tajím, protože je to v procesu křehké tvorby a nechci to zakřiknout a odradit Múzy. V září snad spatří světlo světa. Uvidíme.

A konečně jsem z krabice vytáhla svoje staré miláčky! Zenita jsem dostala před lety k narozeninám od kamarádky Klárky a udělal mi velkou radost.

S Prakticou jsem ještě před pár lety nafotila několik filmů, než jsem si z Tunisu dovezla prázdnej film, kde jsem měla jedinečný streetovky (a nefotila jsem je zároveň na digitál). Teď už ji jen oprašuju a občas pohladím.

Mám pro ten retro design velkou slabost, proto jsem se taky upnula na Olympus a jeho retro design s moderní technologií mirrorless.

A tady můžete vidět březen na mé nástěnce. Pohlednice mozaiky z Kodaně od dcery a blahopřání k narozeninám od Sue „Happy purrday“ mi udělaly velkou radost. Taky jsem dostala krásnou cedulku Bon Voyage od mé mladší dcery, ale asi si ji na kufr nedám (tyhle krásné věcičky se bohužel na cestách rády „ztrácejí“).

Frida Kahlo – guru autoportrétu nemusíme představovat.

A nesmí chybět rodinná fotka tří generací žen, což je malý poklad – velice vzácně se takhle sejdeme všechny dohromady.

A polaroid fotka s kamarádkou Sue je must have! Stejně jako ta série fotek z Fotoautomatu. Tohle byly krásné suvenýry mého měsíce března.

Rozloučím se už jen s malým knižním zastavením. Začala jsem číst (a stále ještě nedočetla) knížku, která mě nadchla. Nevěřila jsem vlastním očím, že může existovat knížka psaná přímo pro mě! O tom, jak budovat art byznys při omezeném množství času i energie. S tímhle bojuju pořád. A až ji přečtu určitě se o tom dozvíte v mém Čtenářském deníku.

Tak se mějte krásně a já jdu pomalu sepisovat, co se dělo v dubnu.