Fotostories: Příběh fotografky

Dneska začínám novou sérií článků o focení a je fér začít nejdříve vlastním příběhem. Abyste lépe poznali tu, která za objektivem stojí. Není totiž jednoduché odhalit se někomu před objektivem a já to naprosto chápu. Ráda bych, aby focení bylo dialogem mezi mnou a vámi. Přátelstvím. Prostředkem sebepoznání. Projevem sebelásky. Terapií.

Mnohem jednodušší je zmáčknout spoušť než vysvětlovat, proč ji tak ráda mačkám.
Abych tohle vysvětlila, musím se vrátit na úplný začátek mého příběhu, kdy jsem ještě vůbec nevěděla o čem můj příběh bude.

Je to jako v knize, příběh se odhaluje postupně, jak čtete – jak jdete životem. Na začátku určitě nebylo slovo ani světlo. Byla tam první čára tužkou. A můj táta. A pak najednou nebyl. A byla tma. Ale ta tužka mi v ruce zůstala, v té tmě mi dávala hluboký pocit radosti a klidu. I když jsem tušila, že se děje něco hodně zlého. Bylo mi tři a půl.

Do té doby jsem byla objektem fotoaparátu mého táty. Potom už mě nefotil nikdo. Bohužel mi bylo tak málo let, že vzpomínka na něj v hlavě neměla žádný obraz. Jenom víte, že něco chybí. A tak začnete hledat ty obrazy. Najdete po pár letech spoustu fotografií a diapozitivů a dokola si je prohlížíte. To jsem já, to je můj táta, máma, teta….. Tajně si prohlížíte ten foťák, kterým ty obrázky fotil.

A jednoho dne tohle všechno zmizí. Pro moji mámu byly ty obrázky tak bolestnou připomínkou, že všechno zničila a foťák i příslušenství prodala. Chtěla začít nový život. Jenže mi přitom vzala ten můj, já začít znovu nemohla. Neměla jsem nic, na co bych mohla navázat. Nikdo nechtěl o mém otci mluvit. A já měla jen mlhavou vzpomínku ztráty, která do mého neurčitého vědomí vletěla jako blesk. Byla jsem s ní ale sama a nevěděla, co s ní. Celou tuhle situaci rozpletla až moje psychoterapeutka o 39 let později.

A kdeže je ta pointa? Ztráta táty, ztráta fotek, ztráta vzpomínek na rané dětství, žádné nové dokumenty (až na unifikované školní fotografie) ve mě vytvořily velký rezervoár prázdnoty- nejdříve jsem to vnímala jen negativně. Ale zpětně viděno jsem pochopila, že ta neskutečná touha všechno zachytit foťákem, můj život a život mých dětí a posléze i život a rodiny ostatních, vznikla právě z té prázdnoty.

A to je důkaz, že i ty největší ztráty mohou něco přinést. Určité naplnění. Kompenzaci.

Jak píše básnířka Mary Oliver ve své básni „The Uses of Sorrow“:

„Someone I loved once gave me a box full of darkness.
It took me years to understand that this too, was a gift.“

Loni v mých 48 letech měl nejasný začátek mého příběhu dohru. Moje máma mi jednou prostě zavolala, že má nějaké dva filmy a jestli je chci. No, to je otázka! Samozřejmě! Nechala jsem je vyvolat.

Na jednom byla jen rodina mého nevlastního otce, ale na tom druhém filmu bylo pár střípků pokladu, pár fotek z mého dětství, fotky s mým tátou a moje druhé narozeniny.

Dlouho jsem to trávila a nebyla jsem o tom schopna psát, až teď po více než půl roce. A netvrdím tady, že jsem si všechnu tu vnitřní bolest už vyléčila. Ale přijetí je první krok. Kruh mého příběhu z dětství se uzavřel.
Ale já dál zachycuji jeho pokračování….. Vnímám hlavně nadhled mých téměř padesáti let a soucit s tou malou holčičkou, kterou jsem kdysi byla. Vděčnost za to, že došla až sem. Že neztratila lásku ke čmárání tužkou a že si našla další způsob, jak se vyrovnávat se životem, se světem.

Obsese vše dokumentovat se tímto uvědoměním nezmenšuje, naopak. Konečně mi všechno dává smysl. Už vím, proč tak miluju fotit vaše rodiny, vaše děti, babičky a vás samotné. Abyste měli ten vzácný dokument zachycený v čase, který už se nikdy nevrátí. Abyste si ho kdykoliv mohli vyvolat z paměti při prohlížení fotek a říct si, tak to jsem byla já, takové byli naše děti a naše rodina – tehdy a tehdy.

Fotografie je pro mě terapeutickým nástrojem poznávání světa – vnitřního i vnějšího. A nejen poznávání sebe sama a mé rodiny. Fotografie je komunikačním mostem mezi námi a já bych chtěla vystavět velmi pevný most. A pevně věřím, že se někde na tom mostě naše příběhy protnou. Váš příběh, já a můj foťák. Ten most spojí zdánlivě vzdálené břehy.

Až budete připraveni se po tom mostě projít, napište mi.