Můj májový fotodeník II.

Milí přátelé,

květen už je fuč a já uzavírám tenhle díl májové deníku kapku se zpožděním. Proč? Protože druhá část května byla nějaká zvláštní, jako bychom se všichni probouzeli z postkoronavirového kómatu. Pro mě osobně to bylo zvláštní v tom, že jsem poprvé vyšla do ulic Prahy fotit až ve chvíli, kdy město pomalu ožívalo.

V době, kdy všichni fotografové běželi fotit historický okamžik – vylidněnou Prahu, jsem se já stáhla mimo město do přírody. Nějak jsem nikdy nechodila tam, kam ostatní. Prázdné město mě deprimovalo. Jen živoucí město je pro mě to pravé město, i když někdy nadávám, jak se všichni tlačíme v metru a jak je ta Praha furt přeplněná. No, vše je relativní a doufám, že věčně nespokojenej Pražák ve mně teď bude držet chvíli klapačku. Protože teď už můžu utíkat z Prahy zase z těch správných důvodů :-D.

Když pominu virové téma, které naštěstí už nikoho nezajímá, v květnu jsem válčila s osobním tématem kreativity. Teda ne, že by to bylo něco nového, téma kreativity řeším kontinuálně furt. Tady spíš šlo o propad v kreativitě, jako bych byla od svých Múz izolovaná nebo co. Cítila jsem se nějak divně prázdná, že mi něco chybí. A já hloupá si nevšimla, že zatímco v mém životě všechno relativně funguje (a to prosím mohu konstatovat poprvé v životě!!!), tak zevnitř přichází neklid….. Hm, dramatická pauza.

Odkud se ten neklid bere jsem si uvědomila, až když jsem začala chystat tenhle deník – je pro mě takovým ohlédnutím se za tím, co jsem nafotila v uplynulých dnech/týdnech. A když jsem se snažila posbírat 16 dobrých fotek, abych měla plný počet deníkových „fotozápisků“,  zjistila jsem, že jsem fotila zoufale málo a že nemám z čeho moc vybírat, že mě osobně neuspokojuje ani ten výkon ani to, co jsem nafotila. Chvíli jsem myslela, že tenhle deník prostě „nedopíšu“…..

Ale pak jsem si řekla: do prčic! (sebecenzura) každý den není posvícení, život není insta (což je úžasný nickname jedný úžasný fotografky a pravdáááá). Furt nejde sypat krásný fotky a být úžasně kreativní a hýřit nápady, obzvlášť teda ne, když se té kreaci ani člověk nevěnuje – páč se věnuje rodině, další práci na částečný úvazek a občas chce spát (jakýto luxus!) a odpočívat (ale no tak fujto paní fotografko!). Otázka priorit je někdy v životě těžká volba a pak holt člověk na sebe nemůže být přísnej, že nevyhrál grand prix za nejlepší fotku a že místo toho usnul na gauči vyčerpáním.

A to nemluvím jen o kreativitě, kdy se snažíte kreativitou živit! Vůbec spousta lidí má třeba pocit, že kreativní není, že nemají talent a přitom je to taková blbost! My pouze nejsme zrovna napojeni na kreativní kanál. On tady je pořád, ale my pořád nejsme připojeni. Kreativně můžeme vařit, můžeme zasadit květiny nebo si jen tak čmárat, zatančit….. Kreativita nemá hranice a to je na tom to nejlepší. Což teda často nechápeme ani my kdo tvoříme hodně a posunuli jsme se do levelu PRO.

A jak z toho ven, ať už jste profíci, nadšenci, nebo jen chcete mít fajn pocit ze života? No, určitě si přečtěte nějakou knížku. 😀 O kreativitě. Anebo se na to vyprdněte a jděte prostě něco dělat. Jestli si myslíte, že profíci nemají žádné výmluvy, proč nedělat to, co milujou…..tak jich vám hned teď vyjmenuju několik! Tuším, že jsem je stejně už vyjmenovala výše – nejlepší výmluva jsou rodina a složenky. 😛 Jenže pak jdu a foťák sebou beru cestou do obchodu, cestou do kanceláře a ejhle! Ono to jde! U vizuálního kreativce jde spíše o to pořád se dívat a ne pořád fotit, ALE když teda něco uvidíte, je fajn mít ten foťák sebou, že jo.

No, tak v červnu na to půjdu líp. Přestanu se vymlouvat a prostě půjdu něco kreativního dělat, třeba upeču i koláč nebo si zatančím, ale hlavně teď dopíšu tenhle deník a budu makat na červnových zápiscích. Protože bych se sama před sebou styděla, že jsem to vzdala, že jsem své kreativní touze nedala prostor, když se holt naskytly nějaké komplikace.

A o tom to je, když něco milujete, stoprocentně přijdou do cesty komplikace (třeba taková korona, pojďme na ni svést všechny problémy světa!), odbočky a těžkosti. Jednou budete na vlně lásky, jednou na vlně deprese. Ale to je život, to je kreativita. Je to úplně normální. Protože být furt v rauši není úplně fyzicky ani psychicky možné :-D. Tak si užijme i to, že fotíme totální triviálnosti. Já se pak nějak zdravě naštvala, a najednou mě začaly napadat nové věci. Energie přišla skrz vztek. Nikdy nevíte, na jaké vlně ta Múza přifrčí a pak vás nenechá na pokoji, dokud to s ní prostě nevytvoříte.

Přeji Vám, ať děláte, co děláte, i když zrovna máte pocit, že to neděláte úplně dokonale, ať si to prostě užijete!

A já mám dopsanej deník a je teda nějak dlouhej! To asi nikdo nedočte, ale aspoň si teda prohlídněte ty fotky, jestli vás to zajímá. A když jsem toho tolik nakecala tady, tak ty fotky nechám bez komentáře.

Mějte super červen!

Vaše eMa