Milí přátelé, květen už je fuč a já uzavírám tenhle díl májové deníku kapku se zpožděním. Proč? Protože druhá část května byla nějaká zvláštní, jako bychom se všichni probouzeli z postkoronavirového kómatu. Pro mě osobně to bylo zvláštní v tom, že jsem poprvé vyšla do ulic Prahy fotit až ve chvíli, kdy město pomalu ožívalo. V době, kdy všichni...
Krásný květen přátelé, troufám si, říct, že ten květen už je malinko prosáknutý nějakým tím pozitivním duchem. Sice kletba covid-19 se nad námi stále neviditelně vznáší, spoustu lidí to pokřivilo, spousta lidí našla svůj smysl života, spousta ho dočasně ztratila, ale příroda nám neustále vnucuje svoje květy ke koukání a očichání a to pak je těžké být...
Tak nám skončil Aprílový měsíc a já se teď ohlédnu za posledními osmi dny, které mi zbývají zapsat do fotodeníku. Taky se vám zdá, že ten duben nějak rychle utekl? Divný měsíc to byl, ale naštěstí v přírodě všechno kvete a bují a to je vždycky balzám na všechny neduhy světa. A teď budeme všechny své naděje vkládat do měsíce května. Ať je pro...
Vy, co už mě nějakou chvíli sledujete, víte, že mám teď takové deníkové období. A abych vás jednou měsíčně nezahltila svými deníkovými „zápisky“, rozhodla jsem se deník rozdělit na dílčí části. A tak tady máme druhý aprílový díl, který jsme nafotila ve dnech 11.4 až 21.4. Čím dál více zjišťuju, že tenhle fotodeník je pro mě víc než...
Vypadá to, že se deník mezi mými fotoprojekty zatím ujal a je tady další díl, tentokrát dubnový. Uvidíme, jak mi ta konzistentnost (bože, to je slovo!) deníkové tvorby vydrží. Moc dobře vím, jak to s těma Múzama je, nejdřív vás navnadí na nějakej super nápad a než se setká Večernice s Jitřenkou životnost nápadu je ta tam. Aprílový fotodeník jsem...
Vypadá to, že mi tak trochu chybí psát si fotodeníček. Najednu stranu úleva, že už nemusím jako loni za každou cenu vyfotit něco každej den do celoroční 365 výzvy. Na druhou stranu – stejně fotím každej den. A tak jsem si řekla, že si občas střihnu nějaký ten fotodeník čistě podle svých pravidel. Budou to fotky, které nenajdete na mém...
Mám pocit jako bych se ze Srí Lanky vrátila tak před půl rokem a ne před měsícem. A je šílené, že díky všem těm událostem jsem vlastně ještě nedala dohromady fotky a nějaké ty dojmy. Tak myslím, že je právě načase, obvzlášť v tomhle negativním čase korony, vrátit se malinko zpět – do ráje. Doufám, že Zářivý ostrov, jak se nazývá...
Když jsem Zuzku poprvé potkala, sešly jsme se ve Stromovce. Její živá energie byla téměř nepolapitelná foťákem, ale bylo mi jasné, že jsme naladěny na úplně stejnou notu. Očima hltá stromy, neustále si všímá různých detailů, dřepí a fotí „cosi“ v trávě. A já si říkala, no hurá – ona je stejnej blázen jako já, co se zastavuje na procházce...
Nápad na můj letošní fotoprojekt vznikl v lese. Konec uplynulého roku 2019 jsem trávila v Krkonoších a uvědomila si tam, že les nutně potřebuju ke svému životu. Ne, není to pro mě nová myšlenka, ani to uvědomění nebylo nové. Do přírody utíkám čerpat sílu každou chvíli a po celý můj dosavadní život. A když jsem dumala nad tím, čemu věnovat své umělecké...
Odříkaného chleba největší krajíc – a rovnou dvakrát deset hodin. To byl pro mě přestup v Dubaji po cestě na Srí Lanku a zpět. Zážitek na celej život, jen ne takový, který bych vyhledávala. V Dubaji pro mě prostě nic není, nikdy mě nelákala a mám to teď i prakticky ověřeno, že mě lákat nezačne. Snažím se najít si všude něco pozitivního, ale v Dubaji...