Projekt 52: Duben, ještě tam budem…

Je to trochu anachronismus v červnu psát o tom, co jsem fotila v dubnu, ale chvíli ještě bude trvat než synchronizuju svůj čas sdílení a focení – díky květnové dovolené. I já sama už jsem pozapomněla, co jsem to tehdy vlastně vyváděla, ale naštěstí ty fotky, poctivě uložené do složky a čekající na zpracování, vypráví příběh a ve fotovzpomínkách mě samotnou uvádějí zpět do měsíce dubna. A to má správný fotodeník přece dělat.

Dubnové téma Projektu 52 si přišlo ke mě přisednout v kavárně Head Shot, kam jsem se stavila na matcha latté po cestě z mé první rehabilitace.
Zjevně mě moje podvědomí upozorňovalo na fakt, že jsem trochu jako jezevec, který vůbec nevyleze celou zimu ze své nory do města.
A tak se díky rehabilitacím, které mě jednou týdně donutily do toho města jet, vynořilo moje téma. Nazvala jsem ho „From Inside Out“.
A to nejen formálně díky pocitům, že bych měla vylézt ze svého vnitřního světa do venkovního světa,
ale taky jsem se snažila otisknout ten název do obsahu. Fotky měly vytvářet zvláštní iluzi odrazů, ale tak aby to nebyla dvojexpozice – vnitřek se projektoval do vnějšku a naopak…. Neskutečně mě to bavilo.

Fotila jsem, jak uvidíte, všude – v metru, na zastávce autobusu, prostě kdykoliv při cestě do města.

V dubnu jsem díky vlekoucím problémům s krční páteří konečně pochopila, že work-life balance není něco, co přijde samo až bude více času a méně práce, ale je to otázka lepší organizace času. Hrozně se mi líbil tenhle post na instagramu a tak jsem ho trošku šlohla. Dost mě motivoval.

Jak se odhaluje postupně moje přirozená barva vlasů, zdá se, že jsem si ještě více oblíbila kombinaci „pepř a sůl“. 😀

A jedna bonusová fotka, kterou jsem v rámci dubnového tématu vyfotila, a nechtělo se mi ji „vyhodit“,
i když neseděla úplně do konceptu. Nějak mě prostě chytají za srdce ty tulipány pivoňkové poslední v sezóně.

A jeden typ na super podcast, který se mi neskutečně trefil do mých myšlenek. O těhle věcech se tak málo mluví! Já si na to přišla sama docela bolestným zjištěním, hned na začátku mého freelance snažení, že nemám ten správný mindset, protože jako dlouholetý zaměstnanec, mám prostě mindset zaměstnance a ne podnikatele. Krásně se o tom tady mluví. Koho tohle téma zajímá, určitě si pusťte ZDE. Většinou totiž, když potřebuju nějakou inspiraci poslouchám podcasty anglické, tak jsem ráda, když objevím i nějaké ty české poklady.

Focení tohoto dubnového tématu mělo ještě jeden dopad. Při těch procházkách městem se mi zachtělo zase se více věnovat Praze a jejím ulicím. Jenže jsem zjistila, že moje náročné oko potřebuje jiné sklo, které v arzenálu nemám. Není to věčný problém každého fotografa?

Celý duben jsem dumala čím to je, když mám doma dost objektivů včetně nejpoužívanějšího streetového – objektiv 35 mm. Používala jsem ho léta a milovala ho a najednou potřebuju něco jiného.
Je velmi zajímavé, jak každý fotograf vidí věci jinak. Postavte několik fotografů na jedno místo a dostanete pokaždé jiné fotky. Každý fotograf vkládá do svého úhlu pohledu svůj příběh. (parafráze z filmu Sůl země, o fotografu Salgadovi).

Můj úhel pohledu se nejspíš zase trochu posunul. A tak jsem poslední dubnový den pořídila mému Olympusu OMD M-1 (Mark II) objektiv Leica (ve spolupráci s Panasonic) 90 mm. Oh my God! Nová láska je na světě. Samozřejmě od května už jsem většinu fotek procedila skrz Leicu a určitě ji nejednou použiju pro další témata projektu 52. Stay tuned! 🙂

Loučím se s vtipnou cedulí z Head Shotu, vždycky se těším, co tam namalují nového.