24/52 Happy places – Jizerka

Happy places jsou moje oblíbená místa prověřená časem, kam se vracím pravidelně. Ráda cestuju a objevuju místa nová, ale tohle je jiný případ. Tohle je sázka na jistotu, kterou využívám pro chvíle únavy, kdy potřebuju dobít svoje duševní baterky.

Určitě každý takové své místo má, kde je mu dobře. A v červnu jsem se rozhodla prozkoumat svoje místa v rámci projektu 52. Člověk je sice má někde vzadu ve vědomí, ale ne vždycky si na ně vzpomene, když je potřebuje. Něco si více uvědomit pro mě znamená vyfotit to a napsat o tom.
Navíc je čas prázdnin, výletů, dovolených, tak možná nějaký ten tip oceníte a mé happy places budou
i vaše happy places 🙂

Když potřebuju echt odpočinek a načerpat síly, moje cesty vedou většinou do hor. Většinu času pobývám na hranici Krkonoš a Jizerských hor a objíždím nebo obcházím ty svoje srdcovky. Jedna z největších srdcovek je osada Jizerka. Celý tohle místo prostě miluju a je skvělý, že ačkoliv se tady dostanu třeba dvakrát za rok, pokaždé objevím něco nového. Pokaždé je jiné období, které barví okolní krajinu anebo objevím zase novou stezku.

Místo, kde nejvíce čerpám energii je Safírový potok. Začínám pozorovat určitý vzorec, kdy se zjevně moje nejoblíbenější místa nacházejí u vodních toků. Mě jako Rybu to vůbec nepřekvapuje. A zurčení tohohle potoka uprostřed krásné přírody zdejších rašelinišť je naprostý balzám na nervy. Pokaždé když tady jsem, nahrávám si ho na mobil. Stejně jako třeba zvuk moře. Mám jakousi potřebu odnést si ten zvuk domů.

Tentokrát jsem si chtěla udělat mini piknik u svého oblíbeného potoka. A tak jsem si vzala do termosky oblíbenou Kolumbii Supremo. A abych ten kávový rituál v přírodě ještě posichrovala, vzala jsem si i svůj hrneček. Popíjet kafe u zurčícího potoka můžu jen doporučit!

Po půlhodině piknikování jsem vstala, že dojdu až na konec stezky a zase zpátky a úplně jsem cítila, jak se moje fyzické i duševní baterky dobily. A nebylo to jenom tím kafem. 😀 To většinou funguje jako berlička, kterou asi všichni známe, když se cítíme unavení a potřebujeme podat nějaký výkon.
Tady jsem si jen popíjela pro radost a vnímala doslova to flow vody a moje vlastní. A i když jsem tady byla o víkendu, překvapivě to tady nebylo jako na hlavním nádraží a prošlo jenom pár lidí.

Většinou se mi stane, když takhle nikam nespěchám, nehoním termíny ani to do listy a jen se procházím, že se moje myšlenky začnou procházet se mnou. Najednou se vynořují a vůbec nevím odkud. Tohle kouzlo funguje hlavně při chůzi. Začnu psát blog nebo text na Instagram v hlavě (a pak rovnou do mobilu). Tady už to bylo tak silný, že jsem si na zpáteční cestě sedla zase do trávy se zbytkem kávy
a napsala nové texty do mé fotoknížky, kterou připravuju na podzim a která byla doteď moje jedno velký tajemství.

Protože napsat jakože knížku, to už je jiný level než psát blog. Je to porod, spousta nejistoty a hledání slov i obrazů. Ale je na čase začít to pomalu prozrazovat, protože v tuto chvíli mi už zbývá jen doladit
a dotisknout fotky do makety a draft textu čeká na moji dceru lingvistku, aby mi ho v průběhu léta zeditovala. A pak si na to sednu s druhou dcerou, která mi poradí s grafickou úpravou. A pak to konečně půjde do tisku.

Pokud jste na Jizerce nikdy nebyli, určitě se někdy stavte. Můžete se tady kochat nejen přírodou, ale i místní architekturou a borůvkové knedlíky v místních restauracích (které jsem teda tentokrát vynechala) jsou must have.

A připravte se na velmi kvalitní „otravu kyslíkem“ :-D. Možná se nedá kyslík ani flow nasbírat do batohu do zásoby, ale vzpomínka na místa, kde je nám dobře, se sakra počítá. Horský zen mi v Praze vydrží sice jen pár hodin, ale vím, kam si pro něho zase dojet….