23/52 Happy places – Vidlák

Po návratu z dovolené jsem si uvědomila, že potřebuju častěji navštěvovat místa, kde je mi fajn
a nemusím za nimi cestovat daleko. Co si budeme vykládat, ač se člověk snaží, jak chce, být permanentně šťastný není v naší moci ani v schopnostech našeho nervového systému.

Jenže kdo může říct, že má zodpovědně vybalancovaný poměr šťastných chvil v životě?

Když jsem nad tím bádala, zhodnotila jsem, že mi nic jiného nezbývá než holt jít tomu štěstí vstříc
a ne čekat až mi někdy náhodou sedne na rameno. A když jít, tak doslova. Vzhledem k tomu, že
si potřebuji vylepšit pohybový režim, zabiju takhle dvě mouchy jednou ranou. A přesně takhle vzniklo
šťastné téma „happy places“, které bude spojovat červnové týdny v Projektu 52.

Z každého místa vyberu jednu fotku, která bude reprezentovat dané místo a týden v roce. Ačkoliv teprve začínáme, vybrala jsem fotku s nápisem konec. Je totiž dost vtipný, že jsem si toho nápisu všimla poprvé, což taky svědčí o tom, jak se člověk kouká kolem (a to i fotograf vycvičený koukat se).

Mířila jsem totiž na svoje místo a zjistila jsem, že už mě někdo předběhl. Nezbylo mi než postávat
s foťákem v ruce a čekat až ti lidé zase odejdou, abych si mohla užít svoji happy chvilku o samotě a nafotit moje oblíbené místo.

A tenhle moment zastavení byl klíčový, protože jsem si najednou všimla nápisu na malém molu…
Musela jsem se prostě smát.

Každopádně tady příběh nekončí, ale naopak začíná. Místo, o kterém je dneska řeč, je maličký poloostrůvek u rybníku Vidlák, patnáct minut chůze od mého domu. Když jsem tady byla poprvé, přišla mi na mysl vzpomínka z dětství na četbu knížky Robinsonka.

Příběh to byl sice smutný, ale hrozně se mi líbilo, že Robinson má svoji ženskou verzi se kterou se můžu ztotožnit. Tohle místo je jako stvořený pro Robinsonky. Na chvíli si tady užít samotu a strčit duši
do nabíječky. Odpojit se na chvilku od všech životních rolí a být jen sama sebou.

Nejlepší způsob, jak se napojit na sebe, je pobýt venku v přírodě a natrhat si kvítí (o téhle kytici ještě bude řeč).

Když člověk na chvíli přepne ze stereotypu a jen tak si existuje v přítomnosti, chodí mu
na návštěvu nápady i lepší myšlenky než když běží jako křeček v kolečku a tlačí na sebe za každou cenu něco vyřešit, vytvořit, vymyslet.

A tak jsem si uvědomila, že mi úplně nedává smysl formát, kdy píšu blog jednou měsíčně o týdenním projektu. Myslela jsem, že to bude jednodušší, hodit všechno „na papír“ najednou. Ale ten projekt sám
je živý organismus, vyvíjí se a já s ním. A tak jsem zvolila (možná mnohem těžší) variantu psát příběh
o každém tom týdnu, ve kterém vytvořím fotku do projektu.

Nabitá energií s kytkou v ruce jsem mazala domů než světlo úplně zmizí. Chtěla jsem si totiž ještě
tu kytici namalovat a podržet si to dnešní kouzlo o trochu déle.

Jenže jsem zjistila, že jsem si vybrala špatný akvarelový papír, na kterém moje akvarelové fixy vůbec nefungovaly (vpravo). A tak jsem musela odložit radost na další den, kdy jsem už sáhla po osvědčeném skicáku a uložila jsem si do něj další suvenýr z prvního „happy place“.

Konec hlášení. 🙂

Máte taky svoje „happy place“ a můžu ho vidět?