Jdi za svým snem, Gen X!

Jak má generace, jejíž hudebni idolové se stříleli v garáži nebo předávkovali léčivy a drogami, najít smysl života a žít svůj sen? Mám pocit, jakoby už bylo vše defaultně nastavené dřív než jsme vůbec věděli, kdo jsme. Dřív než byl náš jedinečný software uložen do konkrétního hardwaru – těla. V době našeho dospívání otázka našich snů nebyla vůbec na pořadu dne, protože nebylo povoleno být sami sebou.

Jak můžeme vědět, co je to vlastně sebeláska, když nás vychovaly normalizační matky, kterým se vtloukalo do hlavy: moderní je nekojit, strčte děcka do jeslí a koukejte budovat socialismus. Nebylo jim dovoleno mít ani duši tak jak nás mohli naučit umění milovat sám sebe, žít svůj sen, být svým autentickým já. Všechna ta témata, která jsou dnes tolik aktuální a my se zoufale snažíme jít s dobou a ve všem se zorientovat.

Když si vyguglíte generaci X, wikipedie vám dá pouze pár základních dat. Dokonce o tom někdo napsal i knihu. Zrovna ji sháním. (Určitě vám dám vědět, jestli ji přečtu. ) Těžko teď hodnotit, jestli je v ní něco, s čím se můžu ztotožnit. Protože upřímně, naše ztracená generace nemá moc věcí, se kterými se může ztotožnit. Ty věci jsou pryč, nenávratně a doslova v propadlišti dějin. Byli jsme na boj v současné technologické divočině vybaveni párátky. Ztratili jsme se v sítích téhle doby. Převálcovaly nás mnohem progresivnější generace. Generace, které jsme sami vychovali. Anebo je to jen náš iluzorní pocit? Možná to tak vůbec není. Možná vůbec nejsme ztracení. Je možné jít za svým snem, i když jsme generace X?

Dělejte, co milujete. Najděte svoji vášeň. Buďte autentičtí! Tohle vám teď všichni hlásají na všech sítích, v knihách, podcastech… Co vám k tomu můžu říct já holka z generace X, ročník 1976? Máma dětí generace Z? Řeknu vám to, co asi nikdo nahlas říkat nechce. Není to jednoduchý. Pokud se nám ale ještě nepodařilo žít svůj sen, nemysleme si, že jsme lůzři. Já si to myslela dost dlouho, ale tyhle myšlenky jsou doslova dead end. Znamená to jen, že nás ještě čeká spousta práce na naší cestě. V dnešní době existuje milión návodů jak na to, ale bohužel ani jeden není šitý na míru našemu jedinečnému životu.

Abyste totiž mohli vůbec přijít na to, kým chcete být, co je váš sen, vaše vášeň – musíte se prohrabat zděděnými sračkami a akceptovat je. Protože ať to lakujeme, jak chceme, ať tomu dáváme čtivé názvy knih a nadpisy titulků, tohle je jediná jistota: nikdo na světě nám nedá návod na smysl života a štěstí, ani za milion. Musíme začít pěkně od začátku, od těch začátků, kdy naše mysl a duše byla naprogramována, aniž jsme o tom měli vůbec ánung. To je novinka co. Poznej sám sebe je začátek té cesty. Proč si myslíte, že tento nápis visel nad věštírnou v Delfách. Je poplatný každé době a každé generaci. Bez toho se nepohneme. Tak co, moje milovaná ztracená generace X? Jdete do toho se mnou?

Poznat samu sebe byl pro mě nejbolestnější proces vůbec. Přijmout vše, co se mi stalo a vygenerovat z toho něco pozitivního – natož sebelásku a autenticitu. A nenechte se mýlit. To, že o tom píšu neznamená, že jsem tyto témata naprosto absorbovala a že je umím žít. Ale učím se každým dnem. A někdy si říkám, proč se vlastně mám tak namáhat, spoustě lidí stačí Netflix a víno. Tak proč to sakra nestačí mně?

Nestačí mi to proto, že jsem se narodila se silnou kreativní touhou. My všichni jsme se takto narodili. Jako nevinné děti jsme to uměli a houby jsme věděli o pojmech jako flow a kreativita – my jsme to žili. A to byl ráj. A pak nás z toho ráje vykopli, abychom se mohli stát dospělými. Museli jsme se naučit pravidla rodičů, školy, společnosti. A pokud byl ten vliv dost intenzivní a destruktivní, ztratili jsme sami sebe někde na cestě. A co si budeme vykládat, výchova v letech osmdesátých nebyla zrovna výstavním počinem hodným následování.

Můj ráj skončil ve chvíli, kdy mi zemřel můj otec a po té znovu, kdy naši domácnost opouštěl můj nevlastní otec a doma mi řekli (v té stejné době), že uměleckou školu studovat nemůžu, páč nejsem nijak nadaná. Ano, divné když vás hodnotil někdo, kdo umění vůbec nerozumí. Ale to si můžu říct teď, že jo – tehdy to byl začátek mých zabouchnutých dveří kreativity. Začala jsem studovat ekonomku. Protože snem mojí mámy bylo, že budu mít lehčí život než ona – kdy viděla ty hezky upravené úřednice za psacím stolem, kterým ona uklízela kanceláře. Kde jsi mámo byla, jsem jsem v tom blbým kanclu o pětadvacet let později vyhořela a raději bych ho tehdy uklízela? Protože být „úřednice za socíku“ a být zaměstnanec kapitalistického korporátu je dost velkej rozdíl a to vás na ekonomce nenaučili. Chápu to, teď. Ale celý život jsem byla za to nasraná.

Ekonomka mě strašně nebavila. A i z toho blbého psaní na stroji, na které jsem se těšila, protože mi naši koupili nádherný drahý kufříkový stroj, jsem v prváku propadala. Nevěděla jsem, jak se zařadit, jak se přizpůsobit. Ale pak jsem objevila angličtinu a v té excelovala a super byla i výpočetní technika – T602, známe, že? Prolezla jsem tou pětiletou hrůzou, ale zanevřela na tvorbu, už jsem nekreslila. Spolužákům jsem moc nerozuměla. Byla jsem strašně sama. Ale měla jsem diskotéky, Marsky v podzemních pajzlech a Kurta a Alice in Chains. Grunge se to jmenovalo a károvaná košile byla poznávací znamení. Vůbec jsem nevěděla, kdo jsem. A do toho Kurt zpíval – Come as you are a Smells like teen spirit.

Dlouhá léta jsem byla odpojena od svého dětství a dospívání. Potlačila jsem všechny vzpomínky. A nechápala jsem proč, když buším na ty stejný dveře kreativity, které byly v dětství otevřené dokořán, proč jsou ted‘ zamčené. Proč nemůžu realizovat svoji vášeň? Proč ke mě nechodí nápady, proč nejsem schopna flow a kreativity. Trvalo mi 40 let než jsem dokázala nevnímat jen smutek mého dětství, ale nacházet i ty světlé momenty a uvědomit si, že oboje mě utvořilo a že jen z toho místa sebepřijetí dokážu tvořit a mít samu sebe ráda. Jakmile jsem začala rozplétat síť mých smutků a radostí a přijala je, stalo se to – ty dveře se začaly pomalu otevírat. Pomaličku. Občas jen na špehýrku, tak jednou za měsíc třeba. Ale čím jsem postupovala vpřed v brodění se svým já, fungovalo to čím dál víc….

A nemyslete si, že jde o to překonávání velkých traumat, jako jsem měla já. Moji partneři, kamarádi, spolužáci, kolegové – ne všichni zažili rodinná traumata a přesto byli naprosto stejně ztracení jako já. Jsme ztracená generace, která dostala nepoužitelné návody na život, který se drasticky změnil. Jako když si čtete dvacet let starý návod k pračce a vy chcete používat myčku. která tehdy vůbec neexistovala. A s touhle výbavou si pořídíte děti a máte je vychovávat ve světě, který používá najednou smartfouny a sociální sítě a mluví téměř cizí řečí.

Řekněme to ještě takhle. Úplně první věc, kterou jsem musela udělat, abych nastoupila cestu k sebepřijetí, bylo požádat o pomoc. Neměla jsem s tím vůbec dobré zkušenosti, když jsem jako zoufalý teenager žijící s depresivní matkou vyhledala profesionální pomoc. Skončilo to velice neslavně, málem po vzoru mých hudebních idolů té doby. Začala jsem více spoléhat na samostudium, hltala jsem psychologii a cokoliv o duši. Tehdy začala doba New Age. Ale co vám budu povídat, kvalitního matroše moc nebylo ani v knihách. Spíš jste ho sehnali v těch pajzlech. 😛 Ale zlepšovalo se to. Jak šel čas, najednou téma duševního zdraví přestávalo být tabu jako za dob, kdy jsem vyrůstala (a moje máma se neléčila…). Tenhle obor se velice rozvinul. Jenže dokáže pomoci jen tomu, kdo tu pomoc chce. Moje máma ji třeba nechtěla. Ale já ano, jenže jsem k tomu dospěla taky bolestnou cestou.

A jak šel teda čas se mnou? Inu, v devatenácti jsem odmaturovala a nemohla najít práci na maloměstě, vdala se ve dvaceti za prvního slušného kluka a utekla s ním do Prahy, pracovala v korporátu, pak porodila svoji první dceru v třiadvaceti, vrátila se zpátky na Moravu a tam předčasně porodila svoji druhou dceru v šestadvaceti a v třiceti jsem se rozvedla, v 35 jsem si užila další trauma – vážnou nemoc. A když jsem konečně dorazila do stanice číslo čtyřicet a udělala velké změny v životě, odstěhovala se zpátky do milované Prahy už s téměř dospělými dětmi – doběhlo mě to všechno. Už jsem ten batoh nedokázala sama nést. Vyhořela jsem v práci v korporátu, hrábla si na dno a konečně šla požádat o pomoc někoho, kdo mi byl schopen pomoci, naštěstí.

Dodnes děkuju Renči za to, jakou práci se mnou odvedla za ty dva roky terapie. Naučila mě, jak se sebou pracovat, nasměrovala mě nejen na duši, ale i na psychosomatiku, otevřela dveře traumat a vedla mě za ruku, když jsem jimi procházela….. A to i v době kovidu, takže na dálku! Pokud tedy cítíte, že už máte příliš těžký batoh, prosím, požádejte o pomoc. Je to to nejlepší, co můžete pro sebe udělat. Ano, vím, hledání toho správného terapeuta může chvíli zabrat, nemusí se to povést na poprvé, ale nevzdávejte to. A jestli vám jenom trošičku pomůže můj příběh, budu opravdu šťastná. A doufám, že to uděláte dřív než já.

Pro tuto chvíli bych svoji elegii skončila, ale nebojte se bude to happyend. V mých 47 letech se cítím nejlíp za celej svůj život. Ale nebudu vám lhát, pořád mám spoustu věcí k řešení, spoustu výzev, které mě občas srazí k zemi (o tom byl můj předešlý článek Back to track) a každý den je pro mě lekce v tom nežít svůj život na autopilota a s „firemním nastavením“, ale aktivně svůj život budovat a žít svůj sen. Pokud vás to zajímá, budu v detailech mého příběhu pokračovat příště…. A taky třeba sepíšu i moje osobní návody, které mi pomohly… A když vás to zajímat nebude, udělám si z toho osobní terapii psaním. Každopádně budu strašně vděčná, když tady budete se mnou. A pokud vám během čtení vyvstaly nějaké otázky, které by vás zajímali, klidně mi napište do komentářů. Napište mi taky prosím, jestli patříme do stejného gangu X. Ať vím, kolik vás tady mám.

Děkuji za pozornost.

PS: A pokud toho bylo na vás hodně, dá se to všechno říct i hudbou a dvěma slovy: Dream On