Ema’s diary: Back on track

Na sociálních sítích všichni spíš ukazujeme životy, které bychom chtěli mít než ty, které skutečně žijeme. Poslední dva týdny bylo pro mě celkem náročné vybalancovat korporátní práci, rodinu, zdraví a svoji tvorbu. A bylo to znát: mlčela jsem. Ale díky Aničce z @bird.on.birch jsem si začala uvědomovat, že není dobré o věcech, které se nedaří, mlčet.

Jenže najít tu rovnováhu, v jaký míře ukázat svou zranitelnost „celýmu světu na sítích“, je celkem umčo. Neumím to. Jsem z generace, která nevyrůstala s mobilem v ruce a tvrdilo se jí odmala, že její názor nikoho nezajímá. Ale naštěstí mám kolem sebe kamarády mnohem mladší, kteří mě inspirují a hlavně moje děti, který mě kopnou dost do zadku, abych nebyla totálně mimo mísu neboli out. 😀

Včera mi totiž feedback mé mladší dcery ukázal, že se dost cenzuruju. Jsem člověk, který se nerochní v problémech, ale snaží se je řešit, nestěžuje si a nechce zatěžovat ostatní. To jsou přece společensky velice přijatelné vlastnosti, ne? Houby. Chráníme tím ostatní, nikoliv sebe. Vytváříme falešnou iluzi. Ano, chtěli bychom to jinak, je toho moc, věci se nedaří… Jenže tím nemluvením přiživujeme začarovaný kruh a navíc přidáváme pocit osamění. Paradoxně v době, která je nejvíc ukecaná a všichni jsou propojeni.

Všichni tady žijem ty naše super životy, je léto a doba dovolených, málokdo tu píše, že mu není dobře. A přitom je možný o tom psát a někteří lidé to umí. Například to, jak popisuje svůj věčný boj umělkyně @coraphotography_s tím, že se stala mámou, byla moje další inspirace pro tento post. Já to potřebovala číst. Že i někdo jinej prožívá to co já. Že jsem normální. Že jsem máma dvou teď už dospělých studujících dětí, samoživitelka, snažící se uživit rodinu prací v korporátu, která ale není schopna se vzdát své kreativity a sní si svůj malej sen o art „byznýsku“ (a bojí se, že small art business je vlastně sprostý slovo). Jenže ty sny neustále přeskakuje nutnost té práce na složenky, pak uklidit ten binec doma, nakoupit, zorganizovat tisíc věcí…

A pak onemocním (nic vážnýho) a i ta těžce vydřená homeostáza je v čudu. To, co mě drží v boji, co je moje radost, vášeň – na to mi nezbývá sil. Začarovanej kruh. Čekám až do žil přiteče víc energie. Dýchám do břicha a občas cítím, že se mi chce brečet. Nebrečím. Skoro to už neumím. Zatnu zuby a jdu dělat to, na co sílu mít musím a doufám přitom, že brzy budu mít zase energii i na ty svoje kytičky, na to malování světlem. Foťák mě svrbí, je to moje prodloužená ruka a je to zároveň záchranný kruh! Jenže začarovanej kruh akce a reakce a mých myšlenek se točí rychlejc. Energie zbývá jen na uvaření jídla a Netflix. A nakonec to vzdám, konečně. Příjmu, že je mi na houby a příjmu, že je OK necítit se OK. Prostě to neurvu. A druhej den je mi najednou o trochu líp a ten další taky.

A pak mám tříhodinovou session se svou dcerou grafickou designérkou, která mi teď zpracovává mou vizuální identitu. Analyzuje mě. Říká mi natvrdo, co dělám blbě. Slovo old school už fakt beru s humorem a používám ho taky s pohrdáním vůči všemu zastaralému. 😀 Její kritika nebolí, je z lásky, vidí, že válčím a chce pomoct tím, co se naučila za těch dvacet jedna let. A já poslouchám se spadlou bradou. Neskutečný, jak se mámě může její námaha vrátit. Dost mě i chválí. A já se červenám a žasnu. Opravdu něco dělám dobře? Tohle nebyla session o tvorbě brandu, to byla terapie, protože ten brand jsem já.

My každý jsme svůj vlastní brand, tady na sociálních sítích i ve svých offline životech. Každý den musíme vyjít se svou kůží na trh, do světa, do práce a přijímat to, že je nám někdy blbě a image kolísá. A že je to OK.

Omlouvám se sobě i vám za ta léta autocenzury. Vidím, že je naprosto nutný být upřímný nejen sám k sobě – ale i k ostatním. Spoustě lidí to bude fuk, ale ja to píšu pro ty z vás, kteří to hledáte a oceníte jako já. I kdyby tady byli jen lidi dva! Díky moc za to!

Kdo inspiruje svou otevřeností vás na IG či YT či jinde? Budu ráda za vaše tipy.

A jak to cítíte vy?

Ano, chápete to správně. Říkám si o to, abyste mi napsali, že v tom nejsem sama. 😀

A pár fotek, který jsou z mého mobilu a vůbec nejsou vytuněný mým fotografickým umem, protože překvapivě i já cvakám jen tak ledabyle… A konečně jsem to přiznala nahlas před mým fotografickým egem. 😛