Jak jde čas 2018 – 2023

Myšlenku zabilancovat si pomocí selfie jsem převzala z instagramu, když jsem zahlédla ve stories mých dvou kamarádek jejich fotky v rozpětí až šest let. Hrozně se mi to líbilo. Vyhrabala jsem tedy z hlubin šuplíku archivní externí disk a zjistila, že můj archív sahá do roku 2018. Tak proč nezačít zrovna tímhle rokem.

Před časem jsem si totiž uvědomila, že se až příliš koukám dopředu a neohlížím se zpět. Jenže to koukání dopředu znamená, že chci dosáhnout něčeho, čeho jsem ještě nedosáhla, naučit se něco, co ještě neumím a takový tlak na sebe je občas pěkně stresující a vytváří úzkost. Ale když se ohlédnu přes rameno a vzpomenu si, kde jsem byla třeba před dvěmi lety, tak mám najednou kouzelný pocit, že nejsem takový lůzr, jak mi praví moje nedosažitelné budoucí já. A když si tady střihnu rovnou šestiletku, tak to už je na poklepání si po rameni, ne?

Tyhle osobní blogy se mi sice píšou celkem lehce, ale těžce se mi publikují. Někdy to trvá i měsíc než seberu odvahu. Ačkoliv si píšu osobní deník, je to něco jiného než vykřikovat svoje prohry a výhry do celého světa. V jednu chvíli mě přepadne i myšlenka, co když si ty osobní výlevy přečte někdo, komu byste nic z toho neřekli. Třeba bejvalej manžel. 😀 Ale víte co? Je mi to jedno. Jsem to já, je to můj život, tak na co si tady proboha budu hrát. (Ano, ztišila jsem i ten hlas mé mámy v hlavě: „a co tomu řeknou lidi, že nejsi normální“, a našla jsem svou odpověď: „nejsem normální a jsem na to pyšná, mami.“).

Inspirují mě v tom umělci, které sleduju na You Tube a kteří jdou se svou velice osobní kůži na trh a ještě u toho mluví! A já cítím, že to potřebuju slyšet (číst), že potřebuju vědět, že nejsem sama, kdo se s něčím pere, že nejsem sama, kdo tvoří a přitom se snaží zkombinovat „obyčejnej život“. A přiznávám se, hrozně ráda šmíruju zákulisní život. Tak je fér toho šmírování trochu poskytnout i vám, kdo o to máte zájem. Jdeme na to!

2018 Dva roky v Praze. Hrozně intenzivní, extrémní, hardcore rok. Věci krásný i strašně těžký. Krize identity po čtyřicítce, novej vztah (jsem s ním dodnes), vyhoření v práci. Migrény a bolehlavy několikrát do týdne, konečně jsem se odhodlala jít do Centra pro bolest ve FNKV a zároveň začala terapii zaměřenou na psychosomatiku s úžasnou Renčou. Fotka z druhýho rande z Českého ráje.

2019 Odešla jsem z korporátu, spíš utekla – z účtárny do marketingu. Potkala jsem boží i hrozný lidi. Po půl roce jsem odešla na volnou nohu. Zjištění, že mi chybí mindset pro freelancera a musím se hodně učit a do toho nevydělávám, mě moc nepovzbuzoval. Začala jsem chodit do fotografické školy. Terapie s Renčou pokračuje. Pomaličku jsem se rozjížděla.  Hodně cestování, můj splněný sen. Thajsko, Anglie, Maroko. Lisabon s mýma holkama – skvělý společný čas, jak je vidět i ze selfie, kterou opepřila mladší dcera.

2020 V únoru po návratu ze Srí Lanky, jsem se strašně těšila na svoji první výstavu společně s mými spolužáky z fotoškoly. Dostala jsem ji k narozeninám 3. března. Fotku asi není třeba komentovat. Jsem prostě happy. Sešla se tam moje rodina a přátelé… Za pár dní přišel lockdown, výstavu nikdo další neviděl a já zjistila, že nesmím fotit. Návrat do korporátu (složenky nepočkají) a pocit totálního osobního selhání, který se mě podvědomě držel déle než jsem si sama uvědomovala. 

2021 Autoportrét v mém aťasu. Byla jsem v tom roce ztracená ve svém tvůrčím směřování. Korporát zabíral více času, bylo třeba vydělat na složenky, focení nebylo možné díky covidu a lockdownu. Aťasu jsem se vzdala, byly to výdaje navíc.  Po dvou a půl letech jsme s Renčou ukončily terapii, už jsem měla nástroje a odvahu jít bez pomocné ruky. I když jsem vůbec nevěděla, kam jdu. Žila jsem ze dne na den a fotila pro sebe.

2022 S focením jsem to nehodlala vzdát, ale byl to boj. Opět jsem šla do školy a chytala směr a inspiraci. Potkala skvělé lidi, třeba lektorku Johanku,  která vyfotila tuhle fotku při kurzu focení běhu v Řeporyjích. Při focení jsem prostě šťastná, ale pořád nevím, jak to skloubit se životem matky samoživitelky.

2023 Jsem se rozhodla, že to prostě zlomím, že si najdu svůj směr. Celý rok jsem si vymýšlela systém, jak na sebe, jak na volný čas, jak na focení, znovu oživila eshop a řekla si, že si tu svoji cestu musím prostě sama vyšlapat. Nelze ji odkoukat, lze se jen inspirovat. Inspiraci nacházím mimo fotku, zase kreslím. Konečně jsem pochopila, že nejlíp regeneruju i tvořím o samotě, ideálně někde v horách, v přírodě. Ta fotka je z Krkonoš, kde jsem si hrála na elfku, když jsem fotila produktovou fotku mého tisku Kapradí.

Jo, ve svých 47 letech jsem furt střelená a nemíním to měnit. Protože, kdo si hraje a tvoří je šťastný… (o tryzně z tvorby si řekneme jindy).

Už mám svůj směr. Teď se jen v roce 2024 nenechat moc rozptylovat a jít dál po své cestě. Pořád nevím, kam vede, ale už je mi to jedno. Cesta je cíl. Ač to zní jako klišé, teprve teď začínám chápat, co je tím myšleno.

Co vaše pětiletky, šestiletky, bilance? Ohlížíte se přes rameno?