Co mě zachránilo v září aneb Černý jestřáb sestřelen

To, co mě zachránilo v září, mi pomohlo už tolikrát, když se mi děly životní průsery, snad už od tří let. Dělala jsem to naprosto intuitivně. Paradoxně až nedávno jsem si uvědomila, že tohle záchranný lano používám. A potvrdilo se mi to zase. Nemusíte věřit v zázraky, stačí když budete věřit v kreativitu. To je moje náboženství a až si přečtete okolnosti mého pádu, možná uvěříte taky. Kreativita není primárně dána jen umělcům. Všichni jsme kreativní.

Nebudu vám tady namlouvat, že jsem ve svou kreativní sílu vždycky věřila a všichni mě v tom podporovali. Naopak moje cesta byla vydlážděná konformismem, sázkou na jistotu a přáními někoho jiného. Byla jsem vychovaná, abych používala převážně analytický mozek, ne to, čemu nikdo z naší rodiny nerozuměl a tak si mysleli, že je to k ničemu – tvoření. Jenže děti ví své. Děti si hrají a zároveň se tím léčí a rozvíjí. Nakonec se ze mě stal výkonný korporátní zaměstnanec a kvalitní people pleaser. Ale kreativita tady vždycky byla pro mě jako nejlepší kámoš, lék a vždycky dostupná.

Slíbila jsem vám původně článek o tom, jaký je někdy boj tisknout fotky, bohužel od konce srpna bojuju mnohem větší  boj. Tak až se oklepu z bojových zranění, přijde čas i dořešit tisk fotek, které stále čekají na mé tabuli. 

Mám ráda analogie ze světa filmu. Ale to, co budu dneska psát se nepíše lehce a to doslova (díky zánětu v rameni a vyhřezlé plotýnce). Vyťukat pár slov do klávesnice byl několik týdnů nadlidský úkon. Už jste někdy zkoušeli ťukat tou druhou rukou? Ptá se někdo, kdo si levou rukou neutře ani zadek. Moje momentální metoda psaní tedy spočívá v tom, že text naťukám klidně v leže do mobilu oběma rukama a pak ho jen kopíruju do wordpressu z icloudových poznámek. Zoufalá situace si žádá zoufalé činy. 

Na válečné frontě

Filmový titulek  pro dnešní článek je analogie více než jasná. I když v reálu spíš hraju v béčkovém filmu
z korporátního prostředí. Lítala jsem si životem a měla tvrdý výcvik a jako pilot svého života musím teď zahlásit do vysílačky: may day, may day Černý jestřáb sestřelen. Málokdy vás sestřelí rovnou nějaké RPG. Většinou se na vás sype spousta kulek a vy se jim léta umně vyhýbáte. Já už od začátku roku vnímala podezřelý zvuk svištění kulek a určité riziko vyhoření z práce, ale to RPG jsem opravdu nečekala.

A co ted‘? Vrtulník rozflákanej a vy ležíte uprostřed válečné zóny a snažíte si zachránit holej zadek/život. Cítite, jak všechny kontrolky ve vašem těle i duši svítí červeně. Mozek není schopen přemýšlet, je přepnut do módu přežití: uteč nebo bojuj a vysílá adrenalin a kortizol do celého těla. A vy nevíte! Paralýza rozhodnutí. Zamrzáte a při tom je venku hic! Nemůžete spát, máte úzkostné až panické stavy, je vám na zvracení.

Kde je ta ambulance?

Poučení číslo jedna: volejte do vysílačky o pomoc. A to je pro některé fakt těžký úkol. Přiznat si, že tohle už sami nezvládnete a musíte křičet ze všech sil, ať pošlou doktora na místo pádu vrtulníku.
Logicky byste čekali, že si seženu terapeuta. Což je velmi rozumné a jednoznačně doporučuju nebýt na těžké chvíle sám a klidně psychologickou/psychiatrickou pomoc vyhledat. Ne, vždy vám totiž pomůžou nevyžádané, byť dobře myšlené rady vašich blízkých typu: to bude dobrý. Ono to teď prostě dobrý není. A vy musíte být na sebe hodní. A časem se doberete i k té akceptaci situace, ale neudělá to za vás myšlenka „to bude dobrý“ ve chvíli, kdy jste uprostřed oka uragánu. A nemusíte být na to sami. Nebagatelizujte, neracionalizujte. U mě nakonec stopstav vyhlásilo tělo nikoliv duše, když mi začala trnout pravá ruka a nedalo se s ní pracovat. Tudíž jediná možnost byla vyhledat lékaře a jít na neschopenku. Něco, co jsem naposledy udělala tak před osmi lety. Ovšem klasická medicína léčí důsledky fyziologické a já potřebovala víc. Klid na lůžku a odchod ze stresového prostředí samozřejmě hodně pomohl. Ale co s tou rozflákanou řídící deskou?

Jak si pomoct sama.

Za ta dlouhá léta zájmu o seberozvoj, potažmo sebeléčbu, už jsem si vytvořila nějaký systém věcí, které mi pomáhají překonat těžké časy (psychoterapii mám za sebou také, ta práce vlastně nikdy nekončí, ale dostanete nástroje, jak si pomoct sami).

Zdrhejte do přírody, jak jen můžete!

A co mi pomohlo nejvíc? No, budete se divit jak jednoduché to je. Příroda. V prvních dnech totálního šoku mi nic nepomáhalo, pouze péče o moje květiny na balkóně a procházky do přírody.

V přírodě mozek i duše překalibruje a získává nadhled, který mezi čtyřmi zdmi prostě hledáte těžko. Tam jen narážíte na opakující se myšlenkové kolotoče, z kterých už je vám pěkně šoufl. V přírodě je totiž zatím svět v pořádku a pohyb je nutný dodávač serotoninu, kterého v takových chvílích má člověk fakt minimum. No, ale v přírodě nemůžete být pořád a ani nemůžete odjet do milovaných hor kvůli neschopence…. Co dál?

Naučte se psát!

Takže co s tím myšlenkovým kolotočem? Vypsat to! Papír snese všechno. Psaní deníku je regulérní terapeutická technika. Nikdo vás nesoudí, nehodnotí, jenom vy sami. A když si ho pak ještě dokážete přečíst zpětně po měsících, zjistíte jako já šokující věc, že tohle bylo prostě na spadnutí. Najdete tam vzorec svého života. Doporučuji všemi deseti. Psaní blogu je něco jiného, to se píše pro lidi. Ale deník je jen váš a dává vám naprosté právo sdělit cokoliv. Nemohla jsem ho psát rukou jako vždycky, tak jsem přešla na ťukání své nouzové morseovky do mobilu. Naučila jsem se navíc ťukat oběma rukama
a nezatěžovat jen tu pravou. Win win.

Zdekujte se!

Když je mozek v amygdale, těžko mu prostě racionálně vysvětlíte, že vás nehoní tygr a nemusíte utíkat (novodobí tygrové vypadají totiž už trochu jinak, ale nejsou méně nebezpeční). Někdy prostě utéct musíte! Pro blaho své duše a řídící jednotky mozku. Už jsme si o tom kolotoči říkali, že.
Mě se to povedlo teda ještě před tou neschopenkou, kdy jsem měla výlet naplánovaný už tři měsíce dopředu. Takovou haluz, že přesně v tuhle dobu budu potřebovat vypadnout z Prahy pryč, taky dodnes úplně nechápu. (Fotky z Krnova zpracované ještě nemám, jednou to taky bude.)
Mozek si najednou oddychl, že existují i jiné „světy“ a planety, ne jenom ty osobní a korporátní.
A přijal s úlevou tu hru na schovku. K tomu dobré jídlo, dobré zážitky, dobří lidé. Znáte přece film Jíst, meditovat, milovat. Tak Krnov byl pro mě takový Řím. A taky musíte aspoň chvíli prostě žít jako babiččina kočka, že jo.

OK, time out. Opět překalibrováno. Po návratu do Prahy už to tolik nebolelo v hlavě, za to tělo začalo bolet extra fest, hned jak jsem dorazila na hlavák. Chňapla jsem po kabelce, co mi padala z kufru a chytla takovou křeč do ruky až jsem myslela, že mi ochrne. A pak mi někdo vykládejte, že psychosomatika neexistuje. Je již mnoho studií, že dlouhodobý stres ovlivňuje naše zdraví a může i zabíjet, ale jak tomu chcete věřit, když to nevidíte. Naštěstí, naše tělo to ví moc dobře a umí zatáhnout za záchrannou brzdu už ve chvíli, kdy je naše hlava v šoku z toho, co se děje. A co si budeme, hlava dost často tělu brání dělat svoji práci.

Meditujte!

A vstupujeme na tenký led. Teda pro některé. Pro mě je to už nějaký ten pátek záchranný lano a pevná půda pod nohami. Nikdy jsem moc meditovat neuměla, naučila jsem se to až po čtyřicítce. Začala jsem
s appkou a řízenou meditací. Teď už dokážu v klidu sedět pár desítek minut a sledovat z povzdálí to vnitřní dění. Většinou je to spíš pauza na relax, taková ta každodenní stopka. Hej, zastav se, udělej si čas pro sebe a pauzičku pro tu motorovou myš/mysl. S bláznivou myší či opicí se těžko žije, teda myslím hlavně tu monkey mind. Ta si prostě dělá, co chce, když ji necvičíme. Jede si na autopilotních softwarech a pak nás ani neupozorní, že se blíží RPG. Pro mě je to opravdu chvilka věnování se jenom sobě.
Ze začátku bylo hrozně těžký si na to vyhradit čas. Ale dá se to natrénovat, za mě je to nejlepší ráno. Svíčka, ranní čaj, než se všichni vzbudí….ticho. Teda pokud se kocour nedožaduje stravy, že jo.

Buďte zase dětmi!

S arteterapií mám své plány a bude tady o ní nejednou ještě řeč. To je totiž ta zázračná léčba, kterou zná každé dítě, ale velmi málo dospělých. Většinou se těm dospělým říká umělci. Ale to neznamená, že nemůžete používat tuto krásnou sebeléčbu taky! Je to už prokázáno vědecky, žádný ezo. Takže co dělám, když je mi blbě? Primárně beru do ruky foťák a píšu (deník, blog). Jenže to jaksi nešlo v prvních týdnech.

Zjistila jsem, že malba štětcem mě tolik nebolí a tak si maluju malé akvarely. A objevila jsem super zábavu – koláže. Stříhám si a trhám staré časopisy a pak to skládám různě dohromady. Pokud nejste na tyhle věci – zpívejte si, hrajte na něco. Vzpomeňte si, co jste milovali jako děti! Skládejte si lego, puzzle, kupte si tužky, pastelky, plastelínu. Cokoliv. Pokud vás nic nenapadá a máte děti, tak vykraďte jejich pokojíček. Tam najdete inspirace! Vyšívejte, šijte, vařte oblíbená jídla! Naaranžujte květiny do vázy. Tohle všechno je kreativita! A ta léčí! A že já sakra o tom něco vím. 😀

Konec znamená nový začátek

Tento článek Vám věnuji k Mezinárodnímu dni duševního zdraví (10.10.2024). Věnujte si taky hezký dárek duševního zdraví každý den. Dávejte na sebe pozor a vězte, že to není o tom pečovat jen o své tělo, psychohygiena by měla být samozřejmá jako čištění zubů. Já všechny tyhle metody používám pořád. Momentálně vlastně každý den, aby mi pomohly překonat léčbu a vyhrabat se ze všech životních nejistot, které se k tomu připojili vzhledem k tomu, že jsem dala výpověď z práce. Měli by být v základní výzbroji každého vojáka života. Třeba se budou hodit do vaší výzbroje taky. Přeji vám málo bitev a hodně štěstí a kreativní radosti na cestě životem. Buďte sami sobě nejlepším parťákem. A nezapomeňte ty pastelky. Pokud byste s tím potřebovali pomoct, dejte mi vědět.

PS: Nemusíte hned jezdit do Říma, i když to hodně doporučuju, stačí si najít krásné klidné místo ve vašem městě. Já byla tak zbědovaná cestou od lékařů s negativními výsledky vyšetření, že jsem si musela najít nějaké místo, abych vše nějak strávila. A objevila jsem na Žižkově v boční ulici nádherné bistro – Café ve francouzském stylu. Tomu říkám balzám na duši, plný kotel lattéčka, který už jen tak někde nedostanete a eclair k tomu. Úžasná obsluha, která asi prokoukla stav mé duše, mi donesla na stůl vázu plnou nádherných větviček s akcenty bruslenu. Tak abych to hned nezakomponovala do své arteterapie, že. 🙂

A co pomáhá vám zvládat životní výzvy? Saháte taky po něčem kreativním? Používáte něco z toho, co jsem tady napsala?