Photober aneb Podzimní zpomalení

Zpomal, když svět zrychluje

Dny se krátí, příroda zpomaluje a jen my lidé pořád běžíme. A někde mezi tím spěchem se nám naše těla snaží tiše připomenout, že i zastavení má svůj smysl.

Když podzim zpomalí i nás

Každý rok to přijde. Podzim mě zpomalí a někdy mě rovnou úplně zastaví (třeba nějakou virózou).
A možná to znáš taky. Naše těla i duše si říkají o klid, ale my sami nejsme zrovna naladěni na pomalejší program. Společnost má pořád nohu na plynu, všechno se zrychluje a já si častěji všímám, jak se mi
do hlavy vkrádá to nechvalně známé FOMO – strach, že mi něco uteče.

Už pomalu myslíme na předvánoční shon, práce přibývá a konec roku bývá vždycky dost hektický.
Jenže to jde úplně proti rytmu podzimu. Dny se zkracují, ochladí se a tělo chce zpomalit…
Ale my po sobě stejně chceme stejné, ne-li vyšší výkony. A pak se divíme, že je kolem tolik lidí unavených, podrážděných, nemocných.
Jako by nám všem tak trochu hrabalo.
Nebude to náhoda. To jen naše vnitřní hodiny si říkají o to, abychom zvolnili. A my je často neslyšíme.

Říjnová zatěžkávací zkouška

Letos to na mě dolehlo ještě víc než jindy. Tělo okamžitě přešlo do režimu zpomalení, skoro až zastavení a nedalo se s ním vyjednávat. Musela jsem se, ač velmi neochotně, přizpůsobit. Přeprogramovat se na nové období.

Říjen je prostě taková zatěžkávací zkouška. A je jen na nás, jestli si uvědomíme, že jsme pořád součástí přírody a jejích biorytmů, i když žijeme své oddělené životy v bytech, domech a klimatizovaných kancelářích. Ty určují jiný čas než ten, který tiká venku, v přírodě.

Dny, které nám nikdo nevrátí

Když se pořád za něčím ženeme, dny nám utíkají mezi prsty jako voda. A nikdo nám je už na náš účet v bance života nevrátí.

Přichází čas na moudro našich předků:

Carpe diem. „Užívej dne.“

Nenechme naše dny, aby užívaly a zneužívaly nás.

Fotovýzva a lekce přítomnosti

Letos jsem si chtěla říjen trochu zpestřit a zapojila jsem se do fotovýzvy #Photober2025. Ale nabízí se otázka: Proč by proboha někdo dělal další výzvu, když už má celoroční Projekt 52?

Kvůli všem těm důvodům výše. Protože jsem si znovu připomněla, že jsou věci, které prostě neuvidíme, dokud nezpomalíme. Když máš každý den úkol zachytit jedno téma, musíš vyjít ven. Dívat se. Hledat.
Vylézt ze své teplé komfortní krabice a nechat mozek trochu pracovat.

A přitom nemusíš být fotograf nebo fotografka, abys to zkusil.
Stačí dívat se líp. Nemíjet okamžiky
v mlžném oparu cyklících se myšlenek. Otevřít oči a opravdu vidět, vnímat:
krásný list, vůni kávy, jak slunce tančí na parapetu nebo úsměvnou paní prodavačku.
(Jednu takovou máme u nás v Albertu.)

Malé radosti a návrat k jednoduchosti

Zachumlat se do deky s čajem a dobrou knížkou. Zapálit si svíčku. Koupit si pastelky na dlouhé zimní večery nebo puzzle. To není žádná kvantová fyzika. To jsou jednoduché počty z mateřské školky, jen jsme je už zapomněli.
Je dobré si uvědomit, že z prázdného hrnečku prostě nic nenalijeme. Musíme ho nejdřív naplnit, stejně jako naši duši.

Hra místo výkonu

Anebo se prostě donutit jít na procházku, i když se nám vůbec nechce. To vám do žil vnese novou krev.
Obzvlášť když si příliš často říkáte, že jste unavení a nic se vám nechce. 😄

To vnitřní dítě v nás si chce hrát. A my se často chováme jako ti otrávení, unavení dospělí.
Všichni jsme tím vinni.

A tak je dobré si občas připomenout, že život není jen práce a povinnosti.
Je to taky hra. A odpočinek.
Obzvlášť teď, když se dny krátí a příroda zpomaluje.

(A možná právě teď máme šanci znovu vnímat svůj vlastní rytmus.)

Napište mi, jak vnímáte podzimní zpomalení vy a které fotky z výzvy vás oslovily nejvíce?

Napište mi, jak vnímáte podzimní zpomalení vy a které fotky z výzvy vás oslovily nejvíce?

Mějte klidný a pomalý podzim v rámci možností! 🙂