Projekt 52: Sbohem ledne!

Leden byl hodně dlouhý měsíc, pocitově. A přitom jsem na jeho začátku cítila úlevu, když skončil ten šílený rok 2024, moje neschopenka i zaměstnanecký poměr. Cítila jsem, světe div se, i určitou euforii z nového začátku. Kterou teď neustále střídá strach z nového začátku.

Tak nakoukneme do zákulisí Projektu 52, co se vlastně v lednu dělo. Můj vizuální deníček už ledacos napověděl, ale spoustu myšlenek jsem si utřídila až za pochodu.

Dávám zde všechny fotky, které jsou součástí mého vizuálního deníku, které jste mohli už vidět na Instagramu . Chtěla jsem je mít někde pěkně pohromadě. Finální výběr jedné fotky za každý týden najdete v mé galerii.

1/52

Jedna z největších výzev měsíce ne-li roku je nezvyk pracovat jinak. Za léty účinkování v korporátní hustle culture jsem udělala velkou tlustou čáru. A co za tu čáru napíšu, už je jenom na mně. Najednou vám nikdo neřekne, co máte dělat a jak to máte dělat.

Zjišťuju, že chvíli trvá než se mozek přeorientuje z tvrdé analytické práce řízené ostatními na FLOW. Tenhle fenomén flow pořád studuju. Co to vlastně je? Stav hlubokého ponoření do aktivity. Flow zažívám při focení a tvorbě. Ale pochopila jsem, že pokud chci být celkově produktivní i u počítače při psaní článku nebo vymýšlení konceptu mého focení pro klienty, musím respektovat svoje flow. Ale jak to flow vlastně najít?

Poznávat sám sebe, zkoušet co člověku vyhovuje, jestli pracovat ráno (jednoznačně) nebo večer (jsou věci, které večer dělám). Poslouchat svoje tělo. Nic nového pod sluncem. Ale pokud jste léta pilovali mindset zaměstnance, tak tyhle věci můžou být ze začátku dost hádanka.

Můžete přečíst tuny knih o produktivitě a deep work, chodit na workshopy, poslouchat ostatní kolegy
z branže, ale co platí na vás osobně, vám nikdo neřekne. A to je tvrdá pravda. Jsme příliš zvyklí koukat ven a kopírovat, co je venku než abychom si dali tu námahu, zjistit, co se děje uvnitř nás. Přiznávám, že jsem na začátku měla pocit, že to je nepřekonatelný problém. Ale nakonec jsem se donutila celý ten proces hledání vnímat jako velké dobrodružství (něco jako při cestování, kdy jste intenzivně v přítomnosti a sledujete všechno úplně jinak než při každodenní jízdě na autopilota).

A tak zkouším. Co mi můj mozek a tělo dovolí a kdy se cítí při práci dobře. Protože o tom to je! Cítit se dobře. Na tenhle trend si taky zvykám. Protože s výchovou stylem zatni zuby a makej, máte před sebou nadílku pocitů viny a strachu, že nic neděláte. Uvědomit si, že váš mozek pracuje i ve chvíli, kdy odpočíváte byl pro mě AHA moment. Když tlačím na pilu, nápady nechodí anebo chodí, ale nejsou nic moc. A pak jdu do sauny a najednou mi mozek začne sypat nápady (to neví sakra, že v sauně nemám u sebe mobil, abych si ty nápady zapsala???). A tak nechávám nápady, aby ke mě přišli. A jsem připravená, že přijdou kdykoliv (i ve čtyři ráno). Dojdu si do šatny pro mobil a zapíšu si je
i v té sauně. Protože Múza toho má hodně a dvakrát nepřijde.

2/52

V korporátu vás naučí, jak dělat práci pro práci. Ale nikdo vás nenaučí vytvořit si vlastní koncept, strategii. Nenarvete to do xls tabulek, ty řeší až něco hotového. A hlavně život do tabulky nenarvete. Jenže když jste naučení, že vyplníte xls tabulku a něco jste udělali, je těžké si uvědomit, že myšlení je taky dělání, i když z toho hned nemusí být výsledný (viditelný) produkt. A co je úplně největší sranda je: že děláte spoustu práce kolem, kterou vám nikdo nezaplatí. Tu si defacto platíte sami.

A přichází na řadu další challenge! TRPĚLIVOST. Omg, ale já přece potřebuju být tím freelancerem hned! Nezbývá než akceptovat, že se někým stáváte v procesu a že nikdy není hotovo a pořád je, co se učit. Což jste určitě taky už někde četli, ale mozek se tomu brání. Chce mít všecko tak, jak byl zvyklý!

3/52

A když už máte pocit, že jste trochu hacknuli sami sebe a začínáte chápat nové pracovní flow. Zkolabuje vám v sedm ráno kocourek a vy tryskem jedete na veterinu a za pár hodin se dozvíte, že mu není pomoci a že musíte rozhodnout o jeho eutanazii. Z flow rovnou do deep shit. Hluboký zármutek a nikdo vás nenaučil, jak vlastně správně truchlit. Šok. 11 let byl členem rodiny, to prostě nejde jen tak odepsat.

V tuto chvíli jsem neskutečně vděčná právě za to, že nejsem v korporátu, který by mě donutil potlačit svoje pocity a makat (protože od ledna do března bylo vždycky nejhorší období). A zas si ověřuju, jak ty nenáviděné sítě jsou fajn (když je správně používáte), protože tam máte spoustu soucítících lidí. Nejste sami! A ten pocit je nejvíc. Děkuju vám za to!!!!!!!

Ve stavu nejhlubšího smutku zvažuju jestli jet za dva dny na plánovanou dovolenou, na kterou jsem se těšila celou mou dlouhou neschopenku – do Maďarských lázní. Nakonec usuzuju, že to asi bude dobrá léčba. Byla. Než jsem v Budapešti chytla virózu a jelo se domů. Srdce i tělo prostě potřebují čas, i na truchlení, i na nemoc. A zase ta trpělivost. Akceptovat stav věcí. Je OK, že to není OK.

4/52

Doma ale zůstalo dalších osm tlapek a je třeba se na ně soustředit. Caesar pochopil, že jsme Shellyho odnesli dveřmi a už se nevrátil. Atakuje dveře a vyje kdykoliv někdo odchází. Je na nás přilepený a my se snažíme. Je to léčba i pro nás, soustředit se na přítomnost. Zvykám si, že Shelly v přítomnosti chybí, vzpomínky na každým kroku. Svíčka pořád svítí.

Život je ale neuprosnej, nezastaví se, nikdo se nezastaví. Jen já chvíli stojím a divím se. Jak je to možný? Že všechno jde prostě dál. Že to byl jen okamžik, kterým jste scrollovali na další okamžik. Je dobrý se zastavit a pořád nescrollovat. Dopaminu je sice málo, ale vím, že můj mozek usmaženej z mnoha let šílený práce, potřebuje mít chvilky prázdna a zastavení. Jen tak civět z okna.

Děláme si s dcerou srandu, že máme ADHD – těžko se soustředíme, máme miliardu nápadů. Těkám od jednoho k druhému: rozdělám jednu věc, pak druhou, a u třetí zjistím, že jsem tu první nedodělala. Kdysi se tomu říkalo multitasking, dneska ADHD. 😀
A kdo ho dneska nemá? Všichni máme poruchu pozornosti, furt nás něco rozptyluje. Od nás samých, od toho, co je fakt důležitý, od toho, co opravdu chceme. V hloubi nechceme to, co vidíme na instagramu, chceme být šťastní. A nevíme, jak to udělat. Venku štěstí nenajdeme.

A tak uvažuju, kde brát hormony štěstí a nekrást. Dopamin, endorfin, serotonin, oxytocin. Hm. Jdu guglit, co mám dělat. OK, dobrá rada. Procházky. To vždycky fungovalo! Pro začátek stačí. A šup tam dopamin z krásnýho focení v botanické zahradě.

Fuck off strach, pocity viny a všechen ten binec kolem. Jdu a utěšuju se každý den: bude to dobrý, nevyšiluj. Důležitý je, že někam jdu. A cesta vzniká chůzí. Nechávám ji vznikat. Jdu s proudem. Anebo spíš proti proudu? Záleží na úhlu pohledu.

5/52

A místo koukání na instagramu, co hezkého mají ostatní a jak jsou všichni lepší než já a mnohem dál
ve své tvorbě, jdu a sepíšu si, co chci a jak to chci. Udělám tomu celý sloupec v Trello (aplikace a můj externí mozek), rozepíšu si to na jednotlivý kroky – protože takhle už mě to tolik neděsí a moje ADHD se umravní, protože máme plán krok za krokem. Víme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme.

Projekt 52 je čistě osobní, ale zároveň mě přesahuje, protože nikdy nevím, co budu fotit. Čekám na světlo, na Múzu, na TEN moment a pak z toho „píšu obrázkový příběh“. Je to líheň, laboratoř. Odraz mého života. Kam mě to zavede nevím, ale už z loňska vím, že mě ta cesta fakt baví.

Často civím z okna až vycivím celý lednový projekt a jeho okamžiky. Hm, nejsou ty fotky úplně špatný, říkám si. Něco bych udělala jinak, něco líp. Ale tak je to i v životě. Po bitvě je každý generál.

Tak už se v tom nehrabej a jede se dál.
Vlak do stanice: neznámo. Nová výzva: únor.

Ať jsou vaše únorový týdny podle vašeho gusta!

PS: K Ježíškovi jsem dostala tenhle dotazník. Tak si jdu na to posvítit a dát si pár otázek.

Napište mi, jaké máte zkušenosti s freelance i zaměstnaneckým mindsetem, procházíte nějakými životními změnami, nebo se na ně chystáte? A jaký byl váš leden?