Můj čtenářský deník I.

Taky si pamatujete ty čtenářské deníky, které jste vyráběli ve škole? Za mých školních dob, to byli opravdové deníky a já jsem ty svoje i ilustrovala. Moje dcery si je moc rády prohlížely. Byla to jedna z mála věcí z mého dětství, co se zachovala. Byla jsem velký knihomol. Možná proto, že u nás doma bylo minimum knih. Moji rodiče nečetli a ani nebyli nadšení z toho, že si kazím oči čtením. (no jo, brýle jsem měla fakt silný, ale to mě neodradilo). Přihlásila jsem se do knihovny v šesti letech, aniž bych uměla číst – obrázkové knihy mi tehdy stačily. Knihy jsem odjakživa milovala a sbírám je jako Harpagon.

Četla jsem i jako novopečená maminka. Louskala jsem tehdy ruskou klasiku, když moje starší dcera usínala v postýlce. A pak to nějak zmizelo. Četla jsem míň a míň, více koukala na filmy a seriály a únava mi často způsobovala to, že jsem usínala po přečtení tří stránek knihy. Matka dvou malých dětí, které vychovávala sama, holt najednou neměla čas ani energii na čtení. Čas od času jsem něco přečetla, ne že ne. A léta letěly, knihy se množily a díky tomu stěhovat moje knihovny byl těžkej oříšek, ale větší oříšek bylo vrátit se znovu ke čtení v době sociálních sítí.

To jsem udělala až loni v roce 2023, kdy jsem si na popud své mladší dcery pořídila aplikaci Goodreads a začala sledovat co čtu, co chci číst a co mám přečteno. Stanovila si taky svoji první čtecí výzvu, přečíst každý měsíc jednu knížku (no začala jsem opatrně). Výzva byla přečíst 15 knih za rok. Nakonec jsem jich přečetla 19 a to mi ukázalo, že nejsem takovej lúzr, když se do něčeho systematicky pustím a ještě mě nějaká appka hlídá :-D.

Letos mám výzvu 25 knih (pořád jsem opatrná :-)). Ale řekla jsem si, že posílím svůj zvyk číst si tím, že o tom budu psát. Deníky všeho typu mi totiž pomáhají uspořádat si myšlenky i svoje zájmy a práci. A tak o tom budu psát tady. Asi zatím velice nepravidelně a bude třeba taky zhodnotit letošní výzvu na konci roku. Tak doufám, že tady najdete inspiraci i pro sebe.

Přečteno v březnu

Radikální přijetí od Ph.D. Tary Brach je jedna z těch knih, které se nedají přečíst na jeden zátah, množství lepíků svědčí o velkém množství silných myšlenek. Nemůžu o sobě říct, že jsem buddhista, i když jsou mi buddhistické myšlenky asi bližší než jiné. Ale tahle kniha je skvělá v tom, že ji píše především psycholožka až pak buddhistka a krásně vysvětluje věci, které tak nějak víte, ale neumíte je žít. Používá mnoho příkladů nejen ze života svých pacientů/klientů, ale také ze svého vlastního a tak se spousta věcí najednou chápe v lepším světle. Každý z nás nějakým způsobem nepřijímá sebe a svůj život, myslíme si, že je s námi něco špatně. Tara nastavuje zrcadlo i cestu k přijetí sebe sama. Neomílá jenom stokrát omleté pravdy o selfceare a selflove – jde opravdu do hloubky až k příčině.

David Ogilvy a jeho Zpověď muže, který umí reklamu je z mé oblíbené kategorie životopisů a inspirativních knížek pro byznys aneb Jak to dělají ti úspěšní. Tohle doplněné vydání je z roku 1963, což je teda hodně dávno a svět se dost změnil, přesto některé myšlenky jsou nadčasové a nemění se – mění se jen okolnosti a forma. Ogilvy píše vtipně. Nejsem někdo, kdo se reklamou živí a přesto je v knize spousta myšlenek, které si člověk pro sebe a tvorbu svého podniku může vzít, i když on převážně píše o tom, jak vede svou reklamní agenturu.

Než jsem si přečetla jeho knihu, zkoukla jsem velice oceňovaný seriál, který byl do určité míry volně inspirován Ogilvym a prací v reklamce. Jeden z mála seriálů, který jsem vydržela až do konce a to má 7. řad! Mad men neboli Šílenci z Manhattanu.

V březnu jsem si zakázala nákup knih, protože můj regál nepřečtených knih, jak vidíte, se plní mnohem rychleji než dokážu číst. Ale určitě si to vynahradím v příštích měsících. 🙂

Časopisy už vůbec nečtu, občas si koupím Lidé a Země, ale na výletě v Krumlově jsem objevila v kavárně Kolektiv zajímavý časopis Amazing. Vychází čtvrtletně a ještě jsem ho nepřelouskala celý, ale je v něm spousta zajímavých rozhovorů s umělci různých oborů a tipy na různá místa. Tak uvidíme, jestli mě chytne tak, abych si ho koupila příště znovu.

Má léta u Diora od Suzanne Luling mě zaujala jen tak na slepo, protože mám ráda životopisy, a tak jsem po ni hrábla za těch pár korunek v knihobotu. Přečetla jsem ji za dvě odpoledne, krátké kapitoly, velká písmena, malý formát a velice jednoduchý obsah. Až tak jsem to nečekala. Byla jsem více zvědavá na život pana Diora, ale Suzanne zjevně chtěla klouzat jen po povrchu. Na druhou stranu se mi líbila její pozitivní nátura, prosákla do jejího psaní – ale jinak nic víc.

Teda více ano. Vzbudilo to ve mě zvědavost prozkoumat pana Diora důkladněji. Vůbec nic jsem o něm nikdy nečetla ani neviděla. A najednou jsem objevila na Apple TV seriál The New Look a taky dokument Dior a já, o jednom roce práce návrháře Rafa Simonse v módním domě Dior. A to se mi teprve otevřel velice zajímavý inspirativní svět! Já totiž čerpám inspiraci kdekoliv a nejen pouze u fotografů. Takže určitě si koupím o Diorovi jinou knížku, ale raději bych, aby ji napsal přímo on sám. Každopádně díky Suzanne.

Vintage Roses je přesně ta ilustrovaná knížka, která mi dělá radost v zimě, kdy nic nekvete. Prostě si ji jen tak prohlížím, a tuhle knížku jsem si koupila hlavně kvůli její fotografce Georgianně Lane, kterou léta sleduju na instagramu. Má nádherné fotky květin a já květiny miluju a fotím, takže inspirace zajištěna. Kniha z Amazonu, psaná anglicky samozřejmě.

Ty nákupy knih!

Dcera mi půjčila knížku, kterou si půjčila v knihovně. 🙂 A ta kniha se stala moji knihou měsíce. Okno na jih od Gyrdira Elíassona, islandského autora. Předpokládám, že se nebude líbit lidem, co chtějí číst příběh od A do Z, tady je příběh velice lyrický a hlavně vtipně popsaný ve stylu deníku spisovatele, který řeší svůj spisovatelský blok.

A zároveň popisuje tak krásně Islandskou krajinu, že jsem se tam teleportovala pokaždé, kdy jsem knížku četla. A věděla jsem, že tu knížku musím mít (chápej vlastnit)! Jenže ji nikde neměli na internetu! Chtěla jsem všechny jeho knihy! Jenže je nikde neměli na internetu! Nakonec jsem náhodou zašla do Knihkupectví ve Spálené, kam ráda chodím do sousedního antikvariátu, a světe div se! Ona tam byla! Ještě v metru jsem si knihou listovala. Má totiž to kouzlo, že můžete otevřít na jakékoliv straně a cokoliv si přečíst. A usmívala jsem se. Díky vesmíre.

Na mém regále v knihovně se množí nakoupené a nepřečtené knihy (jsem už říkala, že jsem na knihy Harpagon?). To mi ovšem nebrání, každý měsíc něco nakoupit, že jo.

Při hledání knih islandského autora Gyrdira Elíassona jsem narazila na nové knihkupectví Dybbuk, kde mají fakt knížky pro fajnšmekry. Takže jsem si tu jednu, co tam měli, okamžitě objednala a samozřejmě neodolala a šmejdila dál. Objevila jsem tak zajímavý cestopis z Mexika (už jsem říkala, že miluju cestopisy?) Nevím, kdy se k těmto knihám dostanu, ale jsem na ně moc zvědavá!

Nakupuju často na knihobotu a prodávám tam občas i svoje knížky. V lednu jsem si nakoupila knihu Brno (ne)známé. Je to kniha fotek architektonických detailů města. A tak mě nadchlo, že je někdo posedlý detaily stejně jako já, že bych jednou chtěla nafotit takovou knížku o Praze. (Dream big, že jo.)

Zjistila jsem, že k životu pořád potřebuju obrázkové knížky, jako v těch šesti letech, kdy jsem neuměla číst a začala jsem se na to zaměřovat. Někdy jsem tak utahaná, že fakt číst nedokážu, ale obrázky mi probouzí představivost a baví mě jen tak listovat knihou. Takže David Bowie Ilustrovaný životopis od Maríe Hesseové a Fran Ruiz byla jasná volba (tak jasná, že sháním další životopisy z této řady).

Asi každý zná film a potažmo knížku Pod Toskánským sluncem od Frances Mayesové. Leden je na cestování hrozně plonkovej, takže jsem potřebovala inspiraci a koupila si její cestovní bichli Rok ve světě (více o knížce níže v přečtených). Hm, a aby to nestačilo než jsem ji přečetla (což možná byla chyba, uvidíme) jsem si koupila její Toskánsko na každý den (ehm, miluju Itálii a chci ji více procestovat).

Další nákup je anglicky psaná kniha (challenge accepted) Trusting the Gold od Tary Brach. Přečetla jsem si její knihu v češtině (v březnu) a uvědomila jsem si, že potřebuju další knihy. Jenže další knihy v češtině nejsou, ach jo.

Rok ve světě, Frances Mayesová je objemná kniha, která mi měla vylepšit leden a teleportovat mě rovnou na několik evropských míst. Píšu měla a ona to zčásti udělala, ale přiznávám rovnou, že jsem knihu nedočetla. Líbilo se mi čtení o Portugalsku, protože to je moje tajná láska, kam bych se chtěla vrátit a Frances procestovala nejen Lisabon, kde jsem byla i já. Co jsem nedokázala překousnout byly literární rozvláčné odskoky a citace, které dokazují, že Frances má literaturu v malíku a taky ji učila na univerzitě – ocením tipy na další knihy, ocením informace, že v nějakém městě žil slavný spisovatel, ale už nepotřebuju více. Co taky nemám ráda je, že když mi někdo popisuje, jak vypadají slavné budovy a galerie a co v galeriích visí. Stačí mi čistě pár informací/impresí, ale tohle jsou tak vizuální věci, že pokud mi tam nedáte obrázek, nebaví mě o tom číst. A tím se bohužel Frances provinila. Je to jakoby jste koukali na zdlouhavý film, který mohl být fajn, kdyby ho střihač dobře sestříhal. Frances má cit pro imprese, umí popsat místo, umí popsat gurmánské zážitky, což je její cestovatelská specialitka. Jen kdyby u toho zůstala a lépe knihu „sestříhala“, i já bych u ní zůstala….Škoda.

Think like an Artist, Will Gompertz. Velice pěkně a vtipně napsaná tenká knížečka, s ilustrativními fotkami (to miluju prostě). Koupila jsem si ji v Albertině ve Vídni. Popisuje na konkrétních umělcích, jak přemýšleli a destiluje z jejich myšlení hlavní pravidla tak, aby všichni mohli z této inspirace čerpat. Takže kniha není určena jen pro umělce, ale naopak pro všechny, kdo chtějí rozvíjet svoji kreativitu – tuto tajemnou abstraktní vědu.