Projekt 52: Zrušte únor

Nejhorší je začít. Znovu. Po té, co váš byznys rozstřelil kovid, korporát a sebe-sabotáž. Když chcete vytvořit něco ze sebe, je to největší životní výzva a paradox – musíte překonat sami sebe.

A próč? Nemůžeme prostě koukat na Netflix, srollovat instagram a jenom si lízat rány a cpát se čokoškou? Proč máme přemýšlet nad smyslem svého života a práce. Říká ego.

NE. Nemůžeme! Odpovídá moje “vyšší já”. A aby neznělo tak přísně, řekne: OK, ale jen za odměnu. Dětinské ego se uklidní vidinou sladké odměny Netflixu a přestane vřískat u počítače, když se snažím dát dohromady fotografické portfolio. 

Tyhle vnitřní rozhovory asi všichni známe. Nejhorší na tom je, že kdyby to byl pouze dialog, časem pochopíme, kdo stojí na temné straně zla a kdo na světlé straně pravdy. A vybereme si tu správnou stranu, že jo. Jako v Avengers třeba. Ale kéž by to bylo tak jednoduchý. Ta těžká cesta hrdiny/hrdinky vlastního života!

V hlavě nám vřeští rovnou několik hlasů a často úplně protichůdných. Hlas vaší učitelky z výtvarky: takhle se obloha nemaluje, hlas vaši mámy: tak talentovaná nejsi, najdi si jisté zaměstnání. Hlasy mých přátel, prarodičů, expartnerů, zaměstnavatelů… a máte na celý život o zábavu postaráno. Je to lepší než ten Netflix. Akorát že není. (Vůbec zde raději nekladu otázku, který ten hlas je hlas intuice.)

Když jste ponořeni v konfliktu své hlavy, do toho řešíte nemocnou kočičku a rodinná nedorozumění, máte chuť zařvat na celé kolo: držte už všichni hubu! Snažím se tu myslet a něco vytvořit! Kde je sakra ten blbej čudlík k vaší vlastní hlavě. Kde se to vypíná??? 

Leta letoucí jsem nebyla schopna meditovat tj. uklidnit ten šílený tok samomluvy samoživotelky snažící se přežít a tvořit. Pak jsem pochopila, že přes hlavu to nedám. Musím na to fikaně přes tělo. Naučit se (vědomě) dýchat. Odpočívat. Pro mě úplně nemožná věc.
Pak jsem potkala svého partnera, který je mistr odpočinku.😁 Dodnes se spolu smějeme nad tím, jak mě poprvé vzal do maďarských termálů a já nevěděla, co tam mám dělat. Když mi vysvětloval, že pointa je nedělat nic přece, zírala jsem nechápavě. On byl schopenv teplém bazénku usnout a já si v hlavě vytvářela to do listy na potom. 

Až o mnoho let později jsem pochopila, že to byl můj způsob, jak mít věci pod kontrolou. Pořád plánovat.
Eliminovat chaos a nepředvídatelné. A k tomu jsem si přidala práci. Od mala jsem totiž čelila chaosu svého života tím, že jsem třeba vycídila celou kuchyň. Zatímco moje máma byla zavřená se svou depresi v ložnici. Jakákoliv práce mě uklidňovala, dávala mi pocit, že něco kontroluju a vždycky se mi ulevilo.
Ale nechápala jsem, že ta úleva vlastně netkví v samotné práci,  ale v tom, že upřu pozornost jinam.
Od něčeho, co nechci cítit, vidět. Jenže jak to má desetileté dítě chápat. 

A bylo zaděláno na workoholika. 

Skok o 32 let dál. Začalo to v těch termálech a tichým pocitem, že myšlení se musí dát vypnout.
A tak jsem to začala občas zkoušet. S hudbou nebo sedět jen tak na zahradě a poslouchat ptáčky.
Civět do blba takzvaně s kafem v ruce nebo z okna. Malými krůčky jsem vypínala toho šílence v mé hlavě.

On teda nejde vypnout úplně, ale postupně jsem se učila tu jeho nevymáchanou hubu ignorovat. Vybírat si myšlenky, kterým budu věnovat pozornost. Třeba ty, které řeší konkrétní problém, tvoří něco hezkého – ty si nechám. A ty, které mě bičují sebenenávistí, sebekritikou – tak ty se snažím neposlouchat. Ony si přijdou a zase odejdou, když nemají publikum. A tak to dělám dodnes. Někdy úspěšně, někdy neúspěšně. A už umím usnout v termálním bazénku taky. 🙂

A co se děje v tom zázračném tichu, které se na pár sekund zjeví v mé hlavě? Přichází elfí královna vyseknutá jak z Pána prstenu (tak si ji představuju😁) nebo-li Múza/Inspirace.

A říká: no, konečně sis v tom chlívku udělala pořádek! Tak co tu máme? Co tvoříme?
Hmm, zkus to takhle.
Neeee, takhle ne, proboha to jsou debilní návyky z korporátu, zahoď teďka ten to do list a poslouchej sakra!
Poslouchej tu tichou radost tvého srdce, kam tě to táhne?
Co prosím? Ptám se nechápavě a elfí královna protáčí panenky a říká si: bože, to zas bude šichta!

Ale nezanevře na mě. Je trpělivá. Jen toho má hodně a chodí, když má čas a když u mě vidí svítit nápis VOLNO (a volno v hlavě často nemám, přiznejme si to).

A nakonec přijde na řadu i ten to do list. Není to totiž úplně špatná pomůcka. Každý den se snažím překonat Odpor. Tím, že mám úkoly, co je třeba udělat. Znáte Odpor? To je ten opak nádherné Múzy, hnusák a zástupce zla bojující proti hrdinům. Nikdy jsem nechápala, proč máme tak rádi hrdinné eposy, souboj dobra a zla. No, protože ho svádíme každý den – sami v sobě.

Moc hezky to vysvětluje Steven Pressfield v knize Válka umění, Turning Pro a taky v knížce Do the work. Abych pochopila, o co tady fakt jde, pouštěla jsem si dokola podcasty, kde mluví o svém příběhu sebe-sabotáže a odporu. On svoji první knihu Legenda o slavném návratu napsal totiž až po padesátce. Ufff, můj člověk. On je ztělesněním toho, že nikdy není pozdě.

Oklepu se a odhodlaně zase sedám k počítači. Prolomím tu první ledovou krustu odporu a strachu, pak druhou, třetí a mezitím něco vzniká. Tak rychle rychle než si toho ten zlosyn všimne a naháže mi nový klacky pod nohy. 

Hurá, přežila jsem únor. Už to samo o sobě je vítězství dobra nad zlem. 🙂

Jak válčíte vy na své hrdinné cestě životem, potažmo únorem?

PS: Při vší té mizérii, se mi podařilo dát dohromady a nechat vytisknout fotoknihu k mému Projektu 52
za loňský rok 2024. Je hrozně fajn vidět hotový produkt vlastní snahy.