Projekt 52 (2025): Tichý návrat k sobě

O zpomalení, pozornosti a vztahu k fotografii. Rok, kdy jsem přestala tlačit na výkon.

Druhý ročník projektu 52 skončil. Rok zpomalování, pochybností, ztráty pozornosti i návratů k radosti z fotografie. Ohlížím se zpět za tím, co mi projekt dal, co mi vzal a proč pro mě fotografie zůstává jazykem, kterým přemýšlím o světě.

Tak je to zase tady. Něco skončilo, něco začíná.
Skončil druhý ročník mého fotoprojektu 52 a je čas na krátké zastavení a ohlédnutí zpět.

Proč to vlastně dělám, co mi to přineslo, co mi to vzalo, co se povedlo…
Tenhle projekt se s mým životem prolíná tak silně, že vlastně odráží i to, jak se posouvám jako člověk a co je pro mě v daném období důležité.

Co mi projekt letos skutečně dal

Jednoznačně mě naučil zpomalit a soustředit se.
Já a moje kreativní ADHD mysl s tím máme často problém. Skáču od jednoho nápadu k druhému, všude kolem ty lítající „shining objects“, které slibují extra dávku dopaminu. Dokud nezjistíte, že do toho stejně musíte dát i extra dávku práce a že dopáč je spíš takovej ten oldschool koláč (= bez práce nejsou koláče).

A co si budem… na rychlým dopaminu jede celý svět a smaží si vlastní mozek. To já nechci.
Soustředit se celý rok na jeden projekt byl dar. Dar učit se dlouhodobé udržitelnosti a výdrži, ne rychlému výkonu a šlus.

O pozornosti

Znamenalo to věnovat pozornost tvorbě i tehdy, když se mi nechtělo. Když přišly tvůrčí propady, bylo málo energie nebo mi zakázky sebraly veškerý čas.

Znamenalo to, že ať se děje cokoliv, nejdůležitější je pořád se dívat.
Pozorovat světlo. Život. Neotupět.

O radosti

Focení je moje práce, ale díky projektu si pořád udržuji i radost amatéra – toho, kdo hledá, zkouší, hraje si. Ve finále to ani tak nebylo o jednotlivých fotkách, jako spíš o tom nevyhořet, ale udržet si věčný plamínek.

A mám velkou radost, že to fungovalo.
Fotografie je způsob, jak komunikuji a poznávám svět. Je to můj jazyk. A projekt to jen potvrzuje.

O přítomnosti

Často nevznikaly žádné převratné fotky. Bylo to spíš o přítomnosti.
O detailech, které bych za ten rok jinak poztrácela v černé díře nespolehlivé paměti.

A jak jinak uchovat přítomnost než ji zamrazit do fotky – nebo aspoň její fragment?

Jako když jsem stála v Irsku na zahradě domu a sledovala hejno ptáků sedících na telegrafním drátě. Měnili kompozici, odlétali, přilétali, zůstali pár sekund… a pak se vznesli a ten okamžik byl pryč.
Těch pár vzácných sekund je malý poklad začarovaný do fotky.

Jak se můj pohled během roku změnil

Jak šel rok, můj pohled se často obracel spíš dovnitř než ven. Byla tam potřeba vyjádřit víc pocity než estetizovat, ale nedařilo se to tolik, kolik bych chtěla.

Dát tvar abstraktní krajině pocitů není lehký úkol.
Díky světlu a stínu jsem se ale naučila, že to jde.

Nechci si ale nic nalhávat – estetika hýbe světem. Na Instagram je „třeba“ dávat to nejlepší z nás a musím pokorně přiznat, že s tím dost válčím. I to, že jsem v určité části projektu přizpůsobila formát instagramovému vertikálu, mě vnitřně dost štvalo.

A tady se ozývá i můj people pleasing, který se mi cpe do všech koutů života – včetně tvorby. Ta touha potěšit ostatní za každou cenu.
Ale už jen to uvědomění je krok ke změně, takže se za to nebičuju.

Zajímavé také bylo, že se mi do fotek začal vkrádat text. 🙂
Jako by mi už nestačilo mluvit obrazem. Spojily se dvě vášně – psaní (kterým si třídím myšlenky) a focení. A vlastně proč ne.

Ne vždycky má člověk co říct. I to je v pořádku.
Ale hledat vlastní hlas a vyjádřit své pocity okolí, to byla letos opravdová výzva. Uvědomila jsem si, že když moc nemluvím, ani ti nejbližší často netuší, co prožívám. Překvapivě. 🙂

Holt Ryba a introvert.
Takže jsem musela probudit i svého Berana a začít víc komunikovat, kdo jsem, co chci a co potřebuji.

A pak najednou řeším vlastní hodnotu. Třeba když jsem psala ceník na web a trvalo mi to nehorázně dlouho (doslova prokrastinace level PRO). Ocenit sama sebe – jako člověka i jako fotografku – byla jedna z nejtěžších věcí.

A i v tom mi projekt podvědomě pomohl.
Není to ale hotové. Pořád v sobě nacházím nehezké příběhy, které ubíjejí moji hodnotu. Příběhy, které mi kdysi někdo řekl. A já jim uvěřila. Víc než tomu, co skutečně cítím. O příbězích, které nám vykládá tento algoritmický svět radši ani nemluvím.

A tak je někdy potřeba vrátit se zpět k dětské nevinnosti a hravosti. K místu, kde jsme přesně věděli, kdo jsme, jen jsme o to socializací postupně přišli.

Kdy to nešlo a co jsem si z toho vzala

Byly chvíle, kdy se mi nedařilo vyjádřit vůbec nic, natož něco hlubšího. Nestíhala jsem. Nechtěla jsem brát foťák do ruky kvůli kreativní únavě.

A pak najednou zjistím, že nemám ani jednu fotku a běžím ven něco dofotit. Ano – takových chvil bylo hodně.

Někdy jsem si s projektem nedokázala vytvořit dobrou rutinu. A ono se není čemu divit. Jak chcete kreativitu pořád cpát do šablony, že jo.
Jenže… určitá disciplína je v umění prostě nutná. A to jsem se letos naučila hodně jasně. Rozevlátý chaotický umělec je spíš mýtus než realita.

A to upřednostňování Instagramu a tlak algoritmu? O tom bychom si mohli povídat dlouho.
Člověk odejde z korporátu, aby byl „free“, a pak zjistí, že jeho život řídí algoritmy. Hodně demotivující. Vidím to i kolem sebe – lidi tvoří kvalitní věci, snaží se a koukají na to, jak hlavně frčí laciné, rychlé triky.

Člověk tomu podlehne, scrolluje… a cítí se hrozně.
A to teda ne! Do tohohle mi algoritmus kecat nebude.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Minimálně k tomu uvědomění, kdy jsem se naštvala – na sebe, na algoritmus, na tenhle zahlcující svět – a došlo mi, že nemusím nikomu nic dokazovat. Že budu tvořit, i kdyby algoritmus na býku jezdil.

Tvorba je moje dětské hřiště. Moje tajná laboratoř. Moje jeskyně.
Nepotřebuji se předvádět. Potřebuji mít vztah s fotografií.

ALE… je strašně skvělé to sdílet.
S vámi všemi, které to bavilo, kteří jste si našli čas na komentář, hlasovali v anketách a pomáhali mi vybírat fotku týdne. (Ano, výběr fotek je pro fotografa jedno velké peklo. Ale zlepšuje se to. :-D)

I tady mi projekt pomohl. Když víte, co chcete říct, je to sakra jednodušší. Opačně to nefunguje. Další poučení.

Poděkování a otevřený konec

VELKÉ DÍKY vám všem, kteří jste můj projekt sledovali, dali mu srdíčko nebo si odskočili i sem pro počtení, i když toho letos nebylo tolik.

Sdílená radost je pořád větší radost.
A já si nesmírně vážím toho, že jste mi v době, kdy algoritmus krade pozornost nám všem bez rozdílu, darovali tu svou – mně a mému projektu.

A na závěr je potřeba říct jedno: show must go on.

O tom, jak bude projekt dál vypadat, ale zase jindy.
Zůstaňte naladěni. Děkuju. 🤍

PS: Všechny fotky projektu z roku 2025 najdete v galerii ZDE.

A tohle jsou fotky posledního týdne 52/52 roku 2025, které jsem si nechala úplně nakonec….