Irsko analogem

Analogové foťáky jsou nostalgie, dávná první láska, na kterou nechcete zapomenout. Už je to asi pět let, kdy jsem naposledy fotila analogovým foťákem a přivezla si z Tunisu pouze černý film, protože mojí tehdejší Praktice už asi došel definitivně dech, aniž by si postěžovala…. A bylo to tehdy, kdy jsem nedublovala fotky na digitál.

Dodnes mám na oční sítnici vypálenou úžasnou street fotku Tunisanů hrajících karty na ulici na pozadí kulis městečka ze Star Wars Tataouine. Ta fotka se do filmu neotiskla a já její ztrátu želím dodnes, o to víc si hýčkám ten obraz aspoň ve vzpomínce. A možná proto jsem na analog tak dlouho nefotila.

Je to totiž nejistý podnik. Ale letos jsem ve svém životě vyrazila na cestu do neznáma a už mi nejistota tolik nevadí. Analogie se životem se přece k analogovému foťáku hodí. 🙂 A když jsem měla příležitost si na své cestě do Irska půjčit od kamarádky fotografky její analog, s nadšením jsem přijala.

A to, co se otisklo do filmu, si tady můžete prohlédnout. Na cestách je tolik dojmů, že můj foťák a já jsme neustále v pohotovosti s výjimkou spánku. Výhoda digitálů bezesporu je, že nasekáte doslova tisíce fotek. A ačkoliv už jsem dávno vyrostla z toho fotit kdeco, pořád je toho hodně, co zachytit chci a ta výhoda velké paměťové karty je prostě neoddiskutovatelná. Tak proč vlastně fotit na analog?

V Irsku jsem si uvědomila, že moje touha po slow living je tak silná, že se odráží i v mém focení. A analog je synonymem doby, která ještě nebyla tak šíleně rychlá, zahlcující…. A já si ji ještě matně pamatuju. A musíte uznat, že vyfotit 36 fotek v Irsku je dokonalá výzva! Samozřejmě pokud máte po ruce ještě mobil a svůj digitál. 🙂

Když máte jen 36 nábojů, míříte úplně jinak než když jich máte tisíce. Najednou opravdu intenzivně uvažujete, zda tu spoušť stisknete… Vybíráte si, jdete po esenci a náladě, kterou ve vás dané místo vzbuzuje. A to je neskutečně krásný slow living – slow shooting. Neustále se sami sebe ptáte, stojí to za fotku? Často, když sekáme tisíce fotek, se tam ztrácí ta esence. Pouze dokumentujeme, protože můžeme. Vytrácí se slovo proč. Samozřejmě i s digitálem se tohle jako profík naučíte. Ale ten analog! To je prostě jiná dimenze.

A mezi námi, ani v dnešní době to zas tak pomalé není. Když jsem dofotila poslední políčko a Nikon hlásil konec filmu, dali jsme si v kavárně Mundo v Ennis kávičku a dubajskou čokoládu a rituálně film přetočily a vyjmuly z foťáku. A odnesly do místního fotolabu, kde vám film vyvolají a naskenují ve velkém rozlišení 3601 x 2433 px a za dvě hodiny máte odkaz na album v emailu. V tu dobu jsme právě polehávali na měkké trávě u Kilkee Cliffs.

A přiznávám, že jsem byla strašně nervózní. Měla jsem opravdu strach, že dostanu film, na kterém nebude nic hezkého (tu vzpomínku z Tunisu bylo nutné přemazat). Ze začátku jsem si i hůř zvykala na samotný Nikon, který jsem v ruce nikdy neměla. Já Olympusačka a Canonistka. Ale zvládli jsme to spolu a já jsem z fotek nadšená. Jsou nedokonale dokonalé. A to je to, co mám hrozně ráda. Digitální stroj vám servíruje dokonalou dokonalost, ale kdo o to stojí? Dokonalou dokonalost dostanete i s AI a přesto to není ono. Někde v hloubi duše víte, že život je dokonalý právě tím, jak je nedokonalý. Jak je nedokonalý lidský tvor.

A já už spřádám tajně plány, jak si tuhle krásnou nedokonalost užívat častěji a jaký analogový foťák bych si pořídila.

Fotíte na analog? A jaký je váš oblíbený?