Fotoprojekt 31/52: Jsem za půlkou

Při takové celoroční fotovýzvě, kterou jsem si jako fotografka naordinovala, je vždycky největší problém vydržet. A přitom jsem si ani nevšimla, že už jsem dávno za půlkou – což je vlastně důvod k oslavě. 🙂 Je fajn se ohlídnout a podívat se, co jste už dokázali než se pořád jen slepě hnát kupředu a bičovat se za to, co jste ještě neudělali. Tohle totiž taky patří k tomu kouzlu vydržet.

A protože jsem tady naposledy reflektovala svoje životní i fotografické výzvy v únoru, řekla jsem si, že je čas na malý update.

31. týden roku 2025 byl hlavně o návratu z Irska. A co si budeme, když jste někde na dovolené, témata ke každotýdennímu focení prostě skáčou do objektivu samy. Kdežto doma najednou nacházíte pořád ta stejná témata. Ale tady začíná být fotovýzva teprve zajímavá, protože z vás vymačká nové přístupy, nové nápady, nové úhly pohledu. Naučí vás jak se na obyčejné věci koukat jinak.

Za poslední půlrok jsem se na fotku soustředila tak jako snad nikdy ve svém životě. A chvílemi už mi ty fotky lezly krkem a musím to přiznat zcela otevřeně, že nejen fotky ale samotná fotografka… Najednou je to o tom neustále řešit vlastní osobní značku, řešit sebe a svoji práci, prezentovat ji. A tam na vás číhá nebezpečí.

Neudělala jsem si z koníčka práci přes noc, ale pořád vnímám, že se musím mít na pozoru. Každý vám říká, dělej, co miluješ, co je tvoje vášeň. Jasně ano, celý život jsem se živila něčím, co mě nebavilo, takže jsem přesně ta, na kterou tyhle slova cílí, stejně jako na spoustu lidí. Jenže to B už nikdo moc neříká.
Že musíte mít větší motivaci než jen dělat to, co máte rádi. Už jste se někdy přejedli zákuskem? Tak asi takhle….

A co dělám já, abych se nepřejedla tím svým dortíčkem (focením)? Jednoduše tam musí mít pořád tu stránku radosti. Být Pro, ale zároveň si tam nechat tu dětskou lásku. No, zas tak jednoduchý to není, ale jde to. Je to jako každý jiný vztah. Jiné je to, když se zamilujete a fičíte na oxytocinu 24/7. Něco jiného je, když už spolu chodíte 7 let. A něco jiného je, když spolu chodíte 7 let a pořídíte si děti nebo spolu začnete pracovat….
A že já se svým focením chodím už 20 let!

Takže jsem si zas a znovu ověřila, proč mě tahle fotovýzva drží už půldruhého roku. Protože si v ní můžu dělat co chci. Je to moje dětské hřiště, laboratoř, kde vůbec nic a nikomu nepotřebuju dokazovat, ani sobě. Ta svoboda mě paradoxně nakopává k novým pohledům, novým hrátkám, novým pokusům.

A to je ten motor, aby show mohla pokračovat, i když dost často nemám na hraní čas. Díky výzvě si ho totiž udělat musím.