Cestovní deník: Březen do Asie vlezem I.

Abych začala psát autentický cestovní deník přímo na cestě místo lovení vzpomínek z paměti
ex post, mi poradila moje dcera. A měla pravdu. Spoustu detailů člověk rychle zapomene. Natož pocitů. Takže zde je můj první cestovní deník. Nečekejte detailní popisy míst, na to je lepší google maps a wiki, tohle jsou osobní prožitky z třítýdenní cesty do Asie. Vyražte se mnou.

Pondělí 3.3.25 Praha-Curych

Švýcarská přesnost už není co bývala, let do Zurichu hlásí zpoždění. Ale mně to nevadí.
Mé hodinky dnes v sedm ráno zahlásily důležitější časový údaj – 49 let. To už je tolik? Kdy se to sakra stalo? Dumám a kochám se pohledem na mraky. V tom pohledu je něco uklidňujícího, co už jsem chvíli necítila. Nadhled. Dlouho jsem si myslela, že moje vysoká potřeba cestování jsou útěky pryč. Až nedávno jsem pochopila, že jsou to návraty k sobě.
Usazuji se v přítomnosti. Vypínám autopilota. Dobrý den, kapitán vás vítá na palubě. 

Úterý 4.3.25 Muscat, Oman

Do letadla se malými okýnky propašovaly první paprsky slunce. Neklamná známka, že jsme v jiných zeměpisných šířkách. Slunce je ostré jako břitva, odráží se od bílých domů v Muscatu i od bílého pronajatého auta a snaží se nás oslepit. Přiletět do Ománu nevyspalí a hladoví v období Ramadánu není úplně nejlepší začátek. Zjišťujeme to celkem rychle a zapínáme cestovní improvizační program v mozku.

Když jsme si kupovali kafe na benzince, na které jsme se hrozně těšili v osm ráno po dlouhém letu,
byli jsme taktně upozornění prodavačem, že nesmíme jíst a pít (ani to kafe) na veřejnosti a všechny restaurace jsou zavřené. Hm, co teď? Když viděl naše zděšení, přispěchal aspoň s radou, že si kafe můžeme vypít v autě (tak aby nás nikdo neviděl, obzvlášť policie – jsou za to pokuty). A můžeme si prý nakoupit jídlo v supermarketu a sníst ho někde na tajňáka. Uff, dobrý hlady zemřeme!
A tak jsme hledali odlehlé místo na zakázaný piknik. Naštěstí pláže jsou zde dost opuštěné, plážová kultura se zde moc nepěstuje a tak jsme zvládli najít místo k odpočinku. Celý Muscat působil dojmem vylidněnosti (až na ten obchoďák).

A že zakázané ovoce nejlíp chutná, to jsem si připomněla po hodně dlouhé době. Neustále se rozhlížet, jestli nás někdo nezahlédne s kusem žvance v ruce, bylo opravdu vtipný. Naposledy jsem se takhle cítila, když jsem jako malá chodila na tajňačku do špajzu krást datle a fíky, které jsme měli jen na vánoce. Tohle už se vám v době hojnosti nestane. Jenom v Ománu. 🙂

Po zakázaném jídle a šlofíku na pláži, jsme měli nějakou tu sílu prozkoumat pamětihodnosti. Omrknout sultánův  palác Al Alam a pevnost Al Mirani. Pobřeží je poseté malými pevnostmi z dob portugalské kolonizace a ty spolu s hornatým terénem kontrastují bílému městu. Projít se po Mutrah promenádě, pozorovat racky snažící se letět proti větru a zároveň lovit ryby v zálivu. Jak jsem s nimi soucítila. Energie se rychle vytrácí…

Nakouknout na tržiště Mutrah Souq a na cestě zpátky na letiště ještě rychle zvenku zkouknou mešitu sultána Kábuse. Dovnitř nás neznabohy stejně nepustí. Slunce už zapadlo a nedaleko mešity je velký mall s foodcourtem, kde se už můžeme zcela veřejně najíst. Akorát čas nabrat sílu na další šestihodinový noční let do Bangkoku.

Více fotek z Muscatu najdete v galerii.

Středa 5.3.25 Bangkok – Pattaya

Jíst, spát a zopakovat… Věděli jsme, že po dvou nočních letech a patnáctihodinovém transferu v Muscatu, budeme první dva dny dost nepoužitelní. A tak jsme plánovali čistě prakticky: kam jet z letiště
v Bangkoku, abychom si mohli odpočinout a nemuseli zůstat ve městě. Pattaya je cca 1,5 hod od Bangkoku. A je tam moře. Pattayu bychom si ke trávení dovolené nevybrali (hodně připomíná Cancún
v Mexiku, oblíbená dovolenková destinace Američanů – spousta betonu a hotelů, málo pláže i přírody). Tohle srovnání mi dává smysl. Do Pattaye totiž původně vozili americké vojáky na zotavovací dovolenou
z vietnamské války, kteří oblíbenost tohoto místa hlásali dál. 

Jsem tak unavená, že je mi jedno, kde jsem. Hlavně že je tam jídlo, postel a lehátko u bazénu. Po příjezdu do Pattaye v devět ráno jsme byli akorát tak schopni dát si snídani a šup zalehnout na matrace.
A tak prospíme celý den.
Večer už tělo hlásalo potřebu jídla a tak jsme vyrazili na promenádu u pláže, ulovit nějaké to jídlo. Moje pozorovací schopnosti jsou utlumené jet lagem a omezují se na pár fotek cestou do restaurace. Ale na asijskou kuchyni jsem se těšila moc. Narozdíl od Indie, kde jsem po třech dnech už místní jídlo nezvládala (a jiný výběr tam nebyl), tady si člověk může vybrat z nabídky od wiener schnitzel přes špagety až po norského lososa. Ale já otáčím jídelní lístek na nabídku thajské kuchyně. Dary moře a kari – yes!
Zvládnu ještě vyfotit pivo a jídlo a tím to končí. Šup zase do peřin a spát 12 hodin. 

Čtvrtek 6.3.25 Jomtien beach, Pattaya

Na snídani nás volá budík, vnitřní budík stále nefunguje. Cítím, že už je mi líp, ale zásoba tělesné energie ještě stále nehlásí plnou baterii. V hlavě je podivně prázdno. Po tolika měsících nejrůznějších starostí si to užívám. Totální přítomnost. Piju čaj, jím tropické ovoce a výbornou omeletu k snídani. A hlavou se plíží jediná unavená myšlenka, která přežila cestovní nápor. Možná dneska stáhnu fotky z Muscatu a dám něco na instagram. Možná. Uvidíme. Vypadá to, že dovolená opravdu začíná. 

Ve dvě odpoledne už to vypadá, že neprospíme celý den. A tak vyrážíme na oběd. Pozoruju cvrkot na promenádě. Objednávám si pad thai. I když ho jím doma celkem pravidelně, autenticita je zdejší  ingrediencí navíc. V restauraci jsem jedna z mála Evropanek v páru. Smíšené páry postarších bělochů a mladých Thajek ve mně vzbuzují neodbytnou otázku: co to tihle muži u Thajek hledají a naopak? Asi jsem jediná, kdo si tu otázku nechápavě klade. Je to tu naprosto běžné. A tak zanechávám tyto starosti koňovi a pouštím se do čerstvého kokosu a výborného pad thai. 

První západ slunce zapadl za mraky, ale kýčovitě zbarvená obloha přesto člověka tak nějak povznáší. Určitě i toho surfaře co tu elegantně sjíždí mořské vlny a ovládá vítr. Večer mi málem zhoří tom yum polívka. Pochybuju, že servírka má kurz bezpečnosti práce s otevřeným ohněm, ale nikomu se naštěstí nic nestane. Polívka výborná, jen jsem z menu nepochopila, že je to polívka pro dva. Přecpaná mořskými plody (kolikrát za život tohle můžu tvrdit) a nalitá… polívkou jdu spokojeně spát. No, je mi jasný, že můj močák mě spát nenechá, i kdyby jet lag snad už milostivě ustoupil.

Pokračování příště….. 🙂

Pokud jste dočetli až sem, budu moc ráda, když mi dáte do komentářů vědět, jestli vás tenhle cestovní deník baví.
Mějte se krásně a brzy zase v Asii naviděnou.