9/52 Co jsem se tento týden naučila?

Jako fotografka se díky Projektu 52 neustále učím dívat i ve dnech, kdy se skoro nic neděje. 
Třeba co fotit doma, když jste nemocní a svět se na chvíli zmenší jen do čtyř stěn?

Jazykem fotografie je světlo. Když se naučíme pozorovat, jak dopadá i na ty nejobyčejnější věci, 
můžeme na fotkách zachytit opravdové kouzlo okamžiku, které bychom dříve možná úplně přehlédli.

Ať chceme, nebo ne, naše tělo má vždycky právo veta, i když hlava je kdykoliv připravená vyjednávat.

Tento týden už to vypadalo slibně. Bolavý kotník se lepšil a jet lag mě po týdnu propustil z vazby.
Ve čtvrtek jsem šla poprvé ven. Záminka byla: zdravotní procházka s odpadky k popelnici.
Ale přišlo mi to takové… málo estetické.

A tak jsem si řekla, že otestuju kotník o něco víc. Projdu se o pár metrů dál k autobusové zastávce.
Vím totiž, že jsou tam keře zlatice (jinak nesprávně lidově řečeno zlatého deště).

Byla jsem hrozně zvědavá, jestli už kvete.
A chtěla jsem si natrhat větvičky do vázy.

To je přece mnohem lepší mise než jít s odpadky, že jo.

Další den jsem dostala chřipku.
A víte, jak funguje zavirovaný systém, prostě spí.

Spala jsem dva dny.
A pak najednou vidím, že větvičky vykvetly.

Malý jarní zázrak u mě doma, zatímco jsem spala…

A jaké je vlastně to poučení?

Naučila jsem se nebrat si u těla neustále na dluh.
Protože jednoho dne si ho stejně vybere. V plné výši.
Životní matematika.
Chřipka totiž nakonec trvala deset dní.
A dalších čtrnáct dní rekonvalescence.

PS:
Fotografie není jen o velkých momentech.
Stejně pracuji i při autentickém portrétním focení — hledám světlo a okamžiky, které se nedají naaranžovat.
Kouzlo je v tom všímat si.

Pokud tě baví tenhle způsob přemýšlení skrze obraz, můžeš si přečíst i předchozí články z projektu 52.