8/52 Návrat

Ne každý návrat znamená vrátit se na stejné místo. Někdy zjistíte, že staré cesty zmizely pod sněhem a je potřeba vyšlapat nové.

Návraty jsou zvláštní stav.
A vrátit se po šesti týdnech cestování, což je nejdéle, co jsem kdy byla pryč z domu, byl čistý šok.

Tu noc před ránem, kdy pět minut před šestou naše letadlo z Pekingu přistálo v Praze, nasněžilo.
Ani moje dcera nevěděla, o jakém sněhu to při návratu píšu, dokud se nepodívala z okna.

Sníh byl to první, co jsem viděla já. Z malého okýnka letadla.
Zasněžená temná planina. Tak jsem zase doma.

Můj mozek byl tak unavený a v šoku, že si ani nestěžoval. Ani nic nekomentoval.
Jako bych se z barevného filmu Pedra Almódovara najednou ocitla v krajině Ingmara Bergmana.

Temný sever mi svou náladou nebude blízký jen tak náhodou.
Přesto bych spíš preferovala thajskou radost ze života.
Obojí ve mně intenzivně zní.
Jako negativ a pozitiv.

Tělo odpadá nevyspáním.
Nohy natékají z tlaku v letadle a dávají mým namoženým vazům kotníku, které na cestách neregenerovaly, poslední ránu z milosti.

Jsem doma a zároveň nejsem.
Moje hlava je pořád v Thajsku, v noci se mi o něm zdá.

Ale ten pozorovatel, kterého jsem si vycvičila na vipassaně, z toho nedělá žádné drama.
Je to tak, jak to je.
Šedá obloha. Bílá zem. Chladný vzduch.
Z třiceti stupňů do mínus pěti.

Jako fotografka z toho stejně nějaký obraz udělám.
V mobilu mám spoustu poznámek.
Na paměťové kartě spoustu fotek.

Návraty jsou fakt divný stav.
A tenhle trval nečekaně celý týden.
Většinou po dovolené zajede člověk do starých kolejí docela rychle. Do dvou tří dnů.
Jenže když jsem po těch starých kolejích začala pátrat, zjistila jsem něco zvláštního.
Ne že by byly zasněžené.
Zjistila jsem, že tam vůbec nejsou.

Na retreatu s buddhistickými mnichy jsem si vyresetovala obvyklé cestičky svých zvyků, zlozvyků a ochranných mechanismů.
V tom bílém sněhu jsem si musela vyšlapat úplně novou cestu.
A ještě kulhající, kdy i ten kotník prostě odmítal jít dál.

Bylo to symbolické a zároveň úplně reálné.
Nedalo se nic dělat. Nedalo se zpomalit.
Musela jsem zastavit a chvíli se jen rozhlížet.

Čekat, až se nahodí aktualizace programu.
Pár dobrých appek v mozku přežilo, ale celkový systém byl v módu restartu a nahrávání nové verze: EmOS Monterey Asia 16.2.26
A to prostě neurychlíte.
Můžete klikat, jak chcete.

Ale být ve vlastní posteli a cítit ten jemný kožich a vrnění — to byl můj vesmír.
Díky tomu jsem věděla, že jsem doma.

Ono si to nějak sedne…

Celý týden projektu 8/52 zmizel v jedničkách a nulách aktualizovaného softwaru.
Ještě pořád si trochu připadám jako cizí žena v cizím pokoji.
Ale můžu spokojeně konstatovat jedno.
Možná nevím, kam ty aktualizované cesty vedou.
Ale sebe sama jsem cestou neztratila.
Naopak.
Tu paní v zrcadle poznávám.

PS:
Týden po návratu jsem našla knihu básní Mary Oliver, kterou jsem postrádala už od léta. Nemohla jsem ji najít ani když jsem v prosinci dělala pořádek v knihovně.

Dnes náhodou sáhnu do stejné police, snažím se srovnat spadnutý komínek knih — a najednou ji vidím zapadnutou za ostatními.

To beru jako dobré znamení.
Že každý návrat má svůj čas.