Fotoprojekt: Duše lesa II. – Zuzka

Když jsem Zuzku poprvé potkala, sešly jsme se ve Stromovce. Její živá energie byla téměř nepolapitelná foťákem, ale bylo mi jasné, že jsme naladěny na úplně stejnou notu. Očima hltá stromy, neustále si všímá různých detailů, dřepí a fotí „cosi“ v trávě. A já si říkala, no hurá – ona je stejnej blázen jako já, co se zastavuje na procházce každých pět minut!!!

Když jsem si vymyslela svůj lesní fotoprojekt, věděla jsem, že chci aby mi zapozóvala. Zuzka je typická lesní duše, lesní divoženka. Ale nebyla jsem si jistá, jestli se nechá fotit. A taky, jestli já ji dokážu zachytit v její nepolapitelnosti. 🙂 Nakonec jsme si řekly, že to prostě zkusíme. Buď z toho něco bude nebo ne…. Od toho taky fotoprojekty jsou – takové pokusné inkubátory na pomezí fantazie a našich životů.

A když se něco má stát, tak se to stane. Po mém návratu ze Srí Lanky koncem února se začaly dít neuvěřitelné věci díky koronaviru. Během těch dvou týdnů, co jsem byla doma, se dokonalá realita srilanského ráje začala měnit v domácí noční můru. Cítila jsem ten známej pocit psychické vyšťavenosti životem ve městě a začala rychle hledat cestu do lesa, kde bych si mohla dobít baterie. A v tu dobu mi Zuzka napsala, jestli nechci přijet za ní, udělat si fotoworkshop v přírodě. Ano! Ano! Ano!

A že Zuzka na mě byla připravená! Měla představu, co a jak by se mohlo fotit, měla už i nachystaný svůj oblíbený kardigan. Vlastně mě příjemně zaskočila, že to focení sebe sama vlastně celé režíruje. Hodí se to k její těkavé kreativní energii a já hrozně chtěla tu energii vyjádřit v komunikaci s lesem. Vím, že jsou různé druhy lidí a tím pádem různé druhy  „modelů“ a já nejsem fotografka, která lidi za každou cenu režíruje. Spíš vnímám, jaký ten člověk je a pak volím strategii a reaguji.

Zuzčina dynamika mi napovídala, že mám raději rychle mačkat spoušť než ji říkat, co má dělat. Prostě by to nefungovalo a vznikla by z toho spousta křečovitých póz a nepoužitelných šklebů. Nechala jsem Zuzku být sama sebou, klidně jsem se nechala od ní řídit, věděla jsem, že je to ku prospěchu věci a že to je právě to autentické, co hledám. Každý člověk do toho projektu vloží sebe, svou energii,  nemá být pouze hercem v mém filmu, máme tvořit něco společně. A Zuzka se nebála ani březnového chladu a jako správná divoženka si nechala své dlouhé vlasy česat větvemi s jehličím. Les jakoby ji oplácel její lásku.

Celý lesní fotoprojekt je pro mě vlastně jedna velká výzva a cesta, jak se potkávat s lidmi a jejich energiemi a propojovat to vše s lesem. Zuzka mi dala třeba skvělý tip na knihu Tajný život stromů, kterou si chci právě v rámci tohoto projektu přečíst. Není to jen o obrázcích, je to o myšlenkách, a taky o hudbě. Když jsem se jedoucí v metru snažila napojit po dlouhé době na myšlenku lesa a můj projekt, začala jsem poslouchat album od Zrní a jejich úvodní písnička Následuj kojota mě skvěle naladila.

Vypadá to, že celý projekt bude mnohem komplexnější než jsem si na samém začátku vůbec dovedla představit. Jako když do světa vyšlete myšlenku a ona začne žít svým vlastním životem. Tak dávejme bacha, jaké myšlenky do světa pouštíme. Tohle focení se stalo před tím než se koronavirus vymkl kontrole a vymkly se jí i lidské myšlenky… A já jsem strašně ráda, že jsme to se Zuzkou stihly a můžeme poslat naši tvorbu dál. Ted‘. Aby nám v téhle době dodávala sílu zvládnout těžké chvíle bezmoci a nejistoty. Aby nám připomněla, že jedna veliká jistota je příroda. Že my pocházíme z přírody, i když jsme si v nějakém pomatení smyslu mysleli, že jsme život stvořili my. O to víc teď vzdávám holt duši lesa….

Zůstaňte naladěni, zůstaňte pozitivní. Show must go on. A že ta naše lesní show teprve začala! A nebojte se mě oslovit, pokud máte v sobě touhu účastnit se tohoto projektu. Teď když už se mi to pod rukama hezky rýsuje, doufám, že by z toho jednou mohl být ucelený soubor, výstava, malý katalog. Spolupráce se meze nekladou. A přestože sice občas ráda píšu tady na blog, neumím se vyjadřovat tak „pregnantně, jak by si takový projekt zasloužil. Oslovila jsem proto mimojiné i jako modelku mou kamarádku Renču, která taky skvěle píše, takže se těším dál, jakou skvělou energii tento projekt dostane. A budu moc ráda, když se budete těšit se mnou i jako diváci.

A abych nezapomněla fakta: v lidské roli byla moje kamarádka Zuzka, v lesní roli byl les u zatopeného pískového lomu nedaleko Mělníka. lesní detaily jsem pro změnu fotila v lese u jezera Lhota.

Užijte si pozvolna se do jara probouzející les se Zuzkou a mějte se skvěle!

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.